Haiti - 63. den (Dočkal jsem se císaře)

[9.12. 2010] Koumon ou ye? Kdo si počká, ten se dočká. Dneska jsem se dočkal toho, nač jsem od začátku čekal. Dneska jsem završil svoji gynekologickou minizkušenost. Dneska jsem porodil dva zdravý kluky cestou, kudy chodí císaři. Dneska jsem sám udělal dva císařský řezy. A dneska jsem si taky uvědomil, jak moc jsem si kolem sebe zvyknul na lidi od Lékařů bez hranic. Jak je mám rád, jejich humor a jak mi budou scházet. Zkusim vymyslet, jak otevřít misi u nás v nemocnici v lese ...

Chodí ...

Mám neskutečnou radost. Geraldson si s mojí dopomocí dneska stoupnul. Každej den se těšim na další pokrok, kterej tenhle můj pacient udělá. Už jsem několikrát psal, jak jsou lidi na Haiti dobře rostlý a co všechno vydrží. Tenhle vydržel příšernou nehodu na motorce, prolomenou lebku. Následně jsem mu vytáhnul kost z mozku a on po tejdnu stojí na svejch.

Ještě jsem mu nedělal kontrolní rentgen, takže netušim, jestli jsem mu z kebule vytáhnul skutečně tu pravou kost. Ale nebylo by překvapení, kdyby to dokázal i s kostí pořád uvnitř. Jen já bych byl za trotla. Ale to mi nevadí, hlavně že je živ a začíná se opět těšit dobrýmu zdraví. Zázraky se dějou i na Haiti. A ne že ne.

Bez rentgenovejch vočí

Kvůli barikádám, střílečkám a zapálenejm pneumatikám se do práce nedostane polovina zaměstnanců naší nemocnice. Druhej den kvůli tomu nemáme například ani rentgen. Doteď jsem jenom slyšel, že na většině misí je rentgen absolutnim přepychem. Teď se to stalo skutečností i tady. Pro evropsky rostlýho doktora nepředstavitelný. Ale když nemáš jinou možnost, začneš zlomeniny rovnat vod voka. A pak se jen modlíš, aby to dobře srostlo.

Vo stupeň vejš je operace kostí bez rentgenu. Že ho nemáme na sále, na to už jsem si dávno zvyknul a vůbec mi to nepřijde. Ale aspoň pozdějš se můžu podívat na to, co jsem tak úplně netrefil a bude potřeba dopilovat. Tahle možnost se ale včera rozplynula. Tak jsme poprvý dělali zevní fixaci otevřený zlomeniny holenní kosti, aniž bychom věděli, jak to vlastně uvnitř vypadá.

Nohu jsme si nejdřív narovnali. Pak pomocí hřebíků "ohmatali" konce zlomeniny a jednotlivý úlomky. Zavrtali je do bezpečně zdravý kosti poblíž zlomeniny a smontovali konstrukci. A nakonec od voka dorovnali tak, aby noha vypadala přirozeně a byla stejně dlouhá jako ta druhá. Jsem si jistej, že jsme to srovnali přesně. Jde to i bez rentgenu, zbytečnej přepych západem zhejčkanejch doktorů :)

Císařský řezy v podání traumatologa

Od prvního dne jsem se chodil dívat na řezy a občas nějakej asistoval. Je to pěkná práce. Když má gynekolog problém a chirurg je na sále, obvykle pomůže. Před měsícem mě Hanne taky zavolala. Měla parádní krvácení ze žilních plexů za symfýzou. Trochu jsem jí s tim píchnul a ona mi zřejmě ve slabý chvilce slíbila, že si můžu pod jejím dohledem císaře udělat.

Předevčírem mi volala, měl jsem urgentního pacienta. Včera taky volala. Byl jsem zrovna na vizitě s Fredim, kterou jsem musel dokončit a poreferovat mu pacienty, který přišli v době, kdy tady nebyl. Takže zase nic. Dneska ráno měla naplánovanou sekci a já jsem se jí držel jak lejno košile.

Je to mamina, která už jedním řezem prošla. Ne Hannelore, ta rodička. Není neobvyklý, že tu mají drou, třetí a dokonce jsem asistoval při sekci holky, co už měla čtvrtou sekci. Říznu v původní jizvě. Je to trochu srostlý, ale statečně pokračuju. Dělám to podle německý školy. Ne tak, jak jsem to viděl doma. Takhle mi to přijde elegantnější a rychlejší.

Zaprvý stojim z pravý strany pacienta. To mi přijde pro praváka logičtější. Jako chirurg si taky stoupám zprava. Mám všechno po ruce a totéž při vyndávání prcka z dělohy. Řez kůže je normální, ale podkoží se řeže jenom uprostřed k fascii. Zachovávají se tím obě epigastriky. Jenom se to manuálně a neostře roztáhne. Pak se jde pod fascií a nad příčnejma břišníma svalama směrem nahoru. Tam se otevírá břicho. Všechno tupě, prstama a přesto naprosto precizně, přesně a rychle.

Když se vyvalí děloha, jen se rozhodu, v jaký vejšce ji naříznu, aby to nebylo příliš nízko a ani příliš vysoko. Dělám jenom centimetrovej řez pro prst. Žádnej dlouhej jako jsem viděl doma. Do dirky strkám jeden a potom oba prsty a pak prsty obou rukouu a rozahuju dělohu jako půlměsíc v koncích směrem nahoru, aby nás všechny uchránil od příšernýho krvácení z tepen po stranách vedoucích do dělohy.

Pak už strkám do dělohy celou pravu ruku pod mimino. A když jsem si jistej, že mi na ní pěkně leží, pomáhám si rozumnym tlakem levou rukou přes břicho, abych ho vysvobodil. Hlavička je venku, horní ramínko, dolní ramínko a šup, je venku. Hanne odsává mimino, já sekám pupečník, pediatrická sestra odnáší a pediatr zkoumá a pomáhá s prvníma minutama novorozeněti. Je to kluk a je zdravej.

Vyklopim dělohu před břišní stěnu, chytám krvácení v obou rozích řezu na ní a postupně zašívám, co jsem votevřel. Pěkně steh za stehem a tak, aby vlákno nebylo uvnitř dělohy. Sušíme, zkoumáme, došíváme a stavíme krvácení. Pak přes dělohu zpátky přešiju peritoneum. Zaklopim ji zpátky do břicha. Vysušim všechno nad ní, zkouknu továrnu na další děti v podobě odbou vaječníků a znovu zkoumám, jestli nic zejména v rozích nekrvácí.

Pak šiju šup šup peritoneum, a dvěma adaptačníma stehama příčný svaly k sobě. Fascii, podkoží a intradermání steh kůže. Pak ještě maminu vyluxuju zespoda, vodhobuju poslední erytrocyt a je to hotový. Bylo to krásný. Je to jediná operace, na jejímž začátku je jeden člověk a po ní dva a více.

Mám děsnou radost a aby toho nebylo málo, po vobědě dělám ještě jednu sekci. Hanne mě chválí, ale celý je to její zásluha a taky nesmírná odvaha pustit k nečemu tak odpovědnýmu stupidního ortopeda. Když skončíme, dám ji dvě pusy. Za každýho císaře jednu. Ani netuší, jak obrovskou radost mi udělala.

Lékaři bez hranic mi budou scházet

To vim naprosto přesně. Jakkoliv mě to někdy štve, převládající pocit je nirvána. Je to vrchol mezilidskejch vztahů, nezjištný pomoci, kamarádství a profesní zdatnosti. A kromě toho v nejužšim medicínskym týmu jsme si do vlasů nevjeli ani jednou.

Je to děsně pěkný, jak úzce tady pracujeme a spolupracujeme. Nikdo se tady nekouká na to, kdo je sestra a kdo je doktor. Poslouchám na slovo zkušený sestry, absolutně mi nevadí, když píšou medikace mých pacientů. Anesteziologický sestry tady běžně vedou celou anestezii. Obdivuju je a s úctou dělám všechno, co navrhujou a radí. Kromě těch největších kravin :) A to je všechno.

V týmu doktorů jsme u všeho společně. Na vizitách potkáte internistu, kterej vám za pochodu vysvětlí interní problém nebo nějakou epidemiologickou lahůdku. Neurolog zase jen tak mimochodem zkoukne mozky kokomenů. Pediatři se nás ptají, na jak dlouho sádrujeme jejich svěřence a my se zase ptáme, jaký dávky analgetik jim máme nastavit. Gynekologové nám dělají ultrazvuky břicha a my jim naoplátku narovnáme sem tam zlomenou kost nebo podržíme háky na sále.

Nejužší tým spolu doslova žije ve dne v noci. Je to chirurg a anesteziolog. Jsem to já a momentálně Jacob. Druhej tým je Fredi a Jacqueline. A hned vedle nás stojí místní doktor a gynekoložka Hannelore a internisté Sneha a Kyioshi. Rakušan, němka, švýcar, francouzska, australanka, japonec původem. Přestože každej jiný národnosti, rozumíme si a zjišťuju, že není rozdílu mezi národama.

Jsme tady jako doktoři. Jako lidi, co měli šanci naučit se něco o lidskym těle a svoje zkušenosti proměnit ve prospěch kolemjdoucích potřebných. A furt se učíme. Nejsme tady jako závistiví sebestředný specialisti. Nepomlouváme se. Jenom prostě spolu pracujeme a vono nám to pěkně roste pod rukama. Vono to krásně roste pod rukama Lékařů bez hranic.

Tyvole, to je to dojemný teda :)