Velikonoce na Haiti

Vylezl jsem si nahoru na vodárenskou věž, co máme na základně. Lelkuju. Ale aktivně, samozřejmě! Čumim, co se děje za zdí našeho vostnatym drátem vopředenýho tábora. Nově tam vyrostl kostel. Před rokem tam byla jenom louka. Dva malí černý bráchové se střídají v jízdě na jednom prastarym kole. Kostel je nevomítnutá stodola bez voken a dveří. Uvnitř jsou rodičové a právě probíhá bohoslužba. Poklidně zpívají a venku si třesou pravicema a ptaj se: Tak co, sousede, jak to de? Ále, pa pi mal. Něco jako u nás: Stojí to víš za co ... Malý holky skáčou to, co se u nás jmenuje panák. Řekl bys úplně normální Velikonoce. Tohle jsou Velikonoce v Leogane na Haiti. Nějakej taťka nakládá mamku a tři děti. Ale ne do auta. Na motorku korejskýho původu se vejdou pohodlně úplně všichni, i když je ten stroj asi tak velikosti našeho fichtlu. Na smrku vodjížději domu. Haleluja!

Líný vodpoledne už je potvrzený ...
Dneska jsem si poprvý užil voběd a puazu po něm. Vaří tu náramně. Když vobčas na cestě míjim ty suroviny ještě živý, a myslim tim krávu, kozu, kuře a psa již nikoliv, řikám si, jak s tim dokážou ty naše korpulentní kuchařky takhle kouzlit? Zvířata jsou tady tak hubený, že bych na talíři čekal kost v koženym vobalu ... Než se vrátim zpátky do ústavu léčebnýho, urodily se nám dvě zlomeniny zápěstí. A protože se i u nás v nemocnici v lese běžně rovnají bez anestezie a protože si všichni v minulých dnech parádně užili, rozhodnu se je šetřit a že si to srovnám sám na ambulanci. Dětskou zlomeninu pod mym dohledem brilantně narovná místní doktor z pohotovosti. Přestože má výraz "nirvana", myslim, že je tady z nás ze všech nejchytřejší. Jak ten xicht někdy klame ... Babička je komplikovanější, tak ji rovnáme ve dvojici. Pěkně nám to sedlo, nikdo bolestí ani nepíp, a to je na Haiťany co říct. Líný vodpoledne už je potvrzený. První za čtrnáct dní tady. Nehne se ani list na stromě.
Děsně mě baví, když se mi dějou drobný neočekávanosti. Tak si vylezu s foťákem za nemocnici a dělám si pár fotek, abych měl doma srovnání s dobou před rokem a půl s tím světem, kterej je kolem mě teď. Na cestě potkám wat-sana Alexise. To je takovej malej, nenápadnej inženýr, kterej je "jenom" zodpovědnej za celou dodávku vody do nemocnice a základny. A pak taky ještě jedna drobnost a tou je vodpadový hospodářství, který má na starosti. Ptám se, jestli má čas, a von že jo. A tak mě provádí po systému. Zajímá mě, jak fungujou všechny systémy. Nechci bejt úzkoprsej specialista na holubí trus ...
Vzácná voda a kanalizace
Pro dvě stovky pacientů zásobuje nemocnici jedna, třicet metrů hluboká, vrtaná studna. Její kapacita dokáže každej den naplnit třicet kubickejch metrů, což je denní spotřeba nemocnice. Voda z ní je vedená sto metrů trubkama do prvního systému, kterej do ní vmíchá chlor. Pak putuje do dvou tanků. Každej stačí právě na jeden den. Zatimco se jeden spotřebovává, druhej se plní. Z tanků ženou vodu do nemocnice dvě čerpadla. Sigma-Pumpa. Český teda, aby bylo jasno. A tohle celý primitivní dokáže udržet superkvalitní vodu v celym ústavu pod 1,5 atmosférou tlaku v oblasti, kde ještě donedávna řádila cholera jak tajfun a kvalitní voda prakticky nebyla. Protože jsem měl tu samou exkurzi už před rokem, brada mi padá jen na půl.
My ale pokračujeme po vodní cestě dál. Když se systémem vnitřní kanalizace použitá voda zase vysbírá, je vedená asi 100 metrů za nemocnici. Tam se několika čerpadlama rozežene do šesti směrů drenážních vodotratí. No a tím se ztratí. Pravda, není zbavená biologický kontaminace. A že nám z ústavu ven tečou pěkný sračky. Ale zjevně to nečiní potíže a zcela jistě to není zdrojem jakýkoliv sekundární nákazy. Pořád jsme na Haiti, přátelé! Na původní louce, na který postavili třicetiletý inženýři plně funkční velkokapacitní vodárnu. Jestli tohle neni obdivuhodný, pak nevim co jinýho.
Skládka
Alexise ta exkurze zjevně baví a mě ještě víc. Takže pokračujeme na skládku. Vodpad se třídí na tři kategorie. Ten domovní se jednou za tři dny prostě spálí v díře. Bez rozdílu. Za nemocnicí je třímetrová jáma, jejíž dno neustále dýme. Nad ní je střecha, aby déšť voheň neuhasil. S trochou vomluvy mi Alexis vysvětluje, že ty na vrcholu vodpadků doutnající plasty by tak jako tak někde na Haiti hořely úplně stejnym způsobem. Tady se prostě netřídí, nerecykluje a spaluje jen primitivním způsobem. Chápu to. Smrad z toho je ale děsnej.
Biologickej vodpad se po nákladech dvaceti pěti kil cpe do dvou dieselových spalovacích komor, který jsou dvoustupňový. Takže nejdřív hoří vodpad a pak ještě podruhý shoří samotnej kouř. Exhalace jsou prej minimální. Spálenej prach se hází do speciálního podzemního betonovýho tanku. Jehly a všechno vostrý se pálí ve vedlejšim staršim kotli. Veškerý sklo například z ampulí se zase kousek vopodál drtí a pak se sype do další speciální jámy. No a nakonec lahůdka. Když já na sále něco uříznu, tady vzadu je na to taky speciální tank. Tam se to prostě jenom hodí. Tohle se nepálí. Nikdo prej netuší, co s tou jámou, až to bude plný. Taková středověká kostnice to bude zřejmě jednou. Prej je tady v Leogane jeden chlap, co tam dokáže periodicky vlézt, něco vyházet a kamsi odvézt ... No dobrý ... Tohle vlastně nechci vědět.
Septik
Alexis je hlava votevřená a tak jako by tohle samo vo sobě nestačilo, buduje ještě bioseptik. Měl by čistit vodu jdoucí z pacientskejch toalet. Už má na dvorku obrovskou, bagrem vyhráblou díru. A hotový plány na stole. Bohužel mu do toho včera slušně chcalo a tak je z toho dneska spíš bazén. Podezříváme ho, že to bylo prvoplánový a že na těch plánech má akorát nahý baby, který si sem pak přiveze, až bude bazén plnej. Celá ta exkurze mě fascinuje. Bez wat-sana a vlastně každýho dalšího bych tady stál s nožem na louce a mohl si tak leda vostrouhat pastelky. Slíbil jsem mu, že mu navoplátku ukážu sály. Nikdy tam nebyl. To je zvláštní. Čtyři měsíce obhospodařuje zevně celou nemocnici, ale vlastně nikdy neviděl výsledky svojí práce uvnitř. Vidí to jen na svý vodě, co ji čistou pouští dovnitř a špinavá se mu vrací zpátky. A neubralo mu to nic na jeho entuziazmu.
Když na chodbě potkávám internistku Jolie, tak mám chuť pokračovat v objevování částí nemocnice, kam chirurg normálně nepáchne. Jdeme se podívat do CTC. To je část nemocnice vyhrazená jen pro pacienty s cholerou. Když jsem tady byl minule, cholera kulminovala. Bylo tady švýcarskou sekcí Lékařů bez hranic postavený obrovský CTC centrum, který bylo schopný pojmout až dva tisíce lidí. To už je minulost. Teď jsou případy spíš vojedinělý. A nový se aktivně vyhledávají, aby se další vlně úspěšně předešlo. Sotva jsem se tady znovu vobjevil, cholera je zase na vzestupu. Ale pořád v jednotkách případů.
Cholera centrum
Do vyhrazený části nemocnice se vstupuje přes filtr. Ruce smočit v chlorový vodě, strážnej vám ruční pumpou sjede podrážky a ještě přejít přes chlorovej práh na zemi. Na prvnim oddělení je asi deset lidí. Tady probíhá třídění na ty, co maj jenom sračku, a ty, co maj sračku kvůli choleře. Další stany už jsou obydlený pacientama s cholerou. Znovu vidim ten úděsnej výjev, co jsem tady viděl před měsícema. Zapadlý voči tak hluboko, že skoro svítí jakoby z prostředka hlavy. Ztrhaný výrazy, vystouplý lícní kosti, popraskaný rty. Při zkoušce kožního napětí jim mezi prstama votočená kůže zůstane viset tak, jak ji votočíte ... Ale tihle na tom nejsou tak strašně, jak si pamatuju ty předchozí před šestnácti měsícema. Tihle mají stolici do dvaceti denně a zvrací maximálně pětkrát za den. Minule jsem viděl člověka, co z něj voda odcházela téměř nepřetržitě a stejně nepřetržitě i zvracel. V kartě měl víc jak šedesát čárek čítající vobojí.
Je tady dokonce gynekologický lůžko. Dá se tady odvést celej porod. Ještě si to pamatuju. U jednoho cholerickýho jsem tady na minulý misi asistoval a pak vybavoval placentu, když gynekoložka běžela s dítětem na druhou stranu nemocnice, kde jsou novorozenci. Je to takovej uzavřenej prostor s vlastnim, na nemocnici nezávislym vybavenim a koloběhem prádla, materiálu atakdále. Cesta ven je dvojí. Buď to po pár dnech přežiješ, vo což se tady všichni horečnatě snaží. Anebo ne ... Na čem tady ti lidé leží? Dřevěná pryčna potažená vomyvatelnym igelitem. A uprostřed postele je díra, pod kterou je lavor, do kterýho teče stolice ze zadnice pacienta, která pasuje přesně na tu díru. Jednoduchý. A dobře odvedená práce. V době, kdy tady jsem, nikdo na choleru v nemocnici neumřel.
RaRa
RaRa festival vrcholí. Naše Velikonoce. Večer a v noci za základnou hluboce duní bubny. Zrovna něco štracham, hlavou ve skříni nevydržim. Tak děsně to rezonuje. Před chvílí kolem přešel nějakej průvod dechů. Hráli na ty rohy asi tak falešně, jako místní kutálka, když je v naší prázdninový vobci klasickej vesnickej funus. Představuju si, jak se ve víru bubnů z těch poklidnech křesťanů stávají divoši. No jsem dement, samozřejmě. Nejsou to nakonec vo nic menší divoši, než když se u nás parta vožere na diskošce. Rozdíl je jenom v tom, že tahle diskoška čítá dvěstěpadesát tisíc lidí a já jsem jedinej vortoped v rádiusu šedesáti kilometrů. Tak pěknou pomlázku!
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).