Na Haiti sněží!

"Ahojč!", zahlásí Lyonel. A skočí mi do náručí jako dítě. Ahoj, tyve! Okolo stojící spoluobčané moc nechápou. Ale když tady na pražskym letišti nikdo nikoho nežere, tak ať si dělaj co chtěj ... Lyonel má džíny a bundu. Tak to jsem si voddechl. Ale jeho žena Valerie má kraťasy, tičko a na nohách žabky. Dvouletej Junior nemlich to samý. O-ou! Je 24. října, venku už pár dní totální inverze, 8 stupňů nad nulou. Tak zase už: banik, pičo!

Když nastupujeme do auta, Junior se mi sápe do náručí a chce hodit do kufru. Drží se čalounění jako kotě drápkama, když ho vytahuju zpátky a sázím na zadní sedadlo. Říkám Lyonelovi, že tady platí trochu přísnější pravidla. Že v kufrech aut moc nejezdíme. Následně vysvětluju, k čemu jsou bezpečnostní pásy, motáme se do nich a taky ze třetího patra parkovacího domu. Začíná smršť otázek typu: proč všichni jedou v jednom směru a drží se ve svých pruzích? Nojo, evropská nuda, řikám si. Haiti, voe.
Byt 12 metrů čtverečních, to je moc, ne?
Lituju všechny studenty, co bydlí na kolejích. Já bych to nedal. Teda dneska už asi ne, už jsem na svoje začátky nějak zapomněl. Odemykám jeden z bytečků. Příchod k němu mi připomíná paneláky na Jižáku, kde bydleli mý nejlepší kámoši z gymplu. Vlastní pokoj má asi 12 metrů čtverečních a když odemykám druhý, ptá se mě Lyonel, kolik dalších lidí tady s nimi bude jako bydlet? Málem vomdlí, když řikám, že tady budou bydlet jenom von s rodinou. Později při první návštěvě zjistím, že zabydlenej je furt jenom pokoj. Druhej je tabu. Prostě ten prostor je na ně trošku moc ...

Na cestu na zápis volíme hromadnou dopravu. Tuhle otázku jsem čekal. Ne, z vnější strany autobusu jezdíme fakt jenom v létě, když je teplo ... Jinak se většinou snažíme držet uvnitř, způsobně sedět a případně stát, zatímco se za jízdy držíme. A to platí i pro tramvaje a metro. Na přechodu máš přednost, rozhovořím se, když přecházíme na Pavláku magošku na zelenou. Až daleko za přechodem zjistim, že Lyonel pořád stojí na druhý straně. Nerozhodně našlapuje jednou nohou do vozovky a řidiči v prvních řadách gestikulujou, jak se ho snaží motivovat do kroku. Jen vyjímečně tady krok do silnice znamená smrt. Tohle zatím nechápe ...
Skoky na eskalátor zakázány!
Kluci z Botswany mají adresu "za druhym plotem vpravo", hlásí nám při zápisu na první lékařskou fakultu, na kterou se svou haitskou adresu vyplňující Lyonel dostal a v pátek i začal studovat. Myslel jsem, že bude první den totálně mimo. Pamatuju se, jak jsem bylo mimo já, když mi začali vyprávět o desítce přirozených děr do lidský lebky a co všechno těma ďourama prochází. A to jsem se v Čechách narodil, prolezl českej gympl a tak. Po první hodině anatomických praktik Lyonel hlásil: "Sice jsem rozuměl kulový tomu pojmenování všech výstupků na kyčli, zato jsem jim řekl, že když se to zlomí, tak se tam strčí železnej hřebík. Jo, a pokud není po ruce hned, tak se to má na pár neděl pověsit a natáhnout ...". Ptali se, jestli už tu školu někdy studoval. Řekl, že zatim ty věci jenom voperoval a teď by si potřeboval doladit nějaký teoretický drobnostě ...

Ve čtvrtek vezu busem do města celou rodinku. Sedí jak pěny a když jsme v metru, nesměle se ptaj, kolikže metrů pod zemí? Zásadně dvoumetrovým skokem naskakuje Valerie v kramflecích na eskalátor a vždycky se trefí na hranu schodu. Stojím za ní a dorovnávám balanc. Někde splašila boty na jehlách. Ještě u koleje procházíme hlubokým štěrkem. Tam, kde by si evropanka dávno hnáty zlámala, sviští na podpatcích rychlejš, než já v pohorkách z Lomnickýho štítu. Haiti, voe. Chůze v troskách, to se nezapomíná. Když ale popátý ztrácí při nastupování rovnováhu, nesměle se ptá, jestli může jít po klasických schodech alespoň tam, kde je to v metru možný.
Když na Haiti sněží ...
Tihle kluci černý. Ať potkáme po Praze kohokoliv stejně tmavý barvy pleti, vždycky se pozdraví, usmějou a ukážou svoje bělostný zuby. V aule Karolína už stojí desítky jeho spolužáků z anglicky mluvící paralelky. Sotva tam přijde, ihned se objímají, občas lehce trsnou, zazní "Tak co, voe, vodkud si?". Pak už si Lyonel vodpřísáhnul, že chce bejt faktickym doktorem a sláva skončila, začíná makačka. Největší radost jsem jim ale udělal, když jsem jim dole na Václaváku u rusáků koupil párek v rohlíku. To bylo úsměvů a děkovaček!

Včera sněžilo. Hodně. I na domácí poměry. Načasoval jsem chůzi v chatrnejch mokasínách Lyonela a Valeriiných děravejch teniskách na dvacet minut. I deset stačilo, aby jim to stačilo. Juniorovi jsme po cestě radši rovnou koupili nový zimní křápy. I tak cestu domu prořval. Ani mě se nelíbí vomrzlice do xichtu hnaná severákem. V teple skromnýho pokoje na koleji ale znovu všichni zářej. "Neboj, Tome, to je jenom sníh. Už jsme vo něm četli. Země se tu netřese, nikdo po nás nestřílí, náklaďáky zjevně jezdí podle zatím nepochopitelných pravidel a já můžu chodit do školy".
Tak jo. Pokud by vás zaujal příběh novodobýho hrdiny, Lyonela z Haiti, tak pošlete příští platbu za telefon radši na tenhle účet: 35-7230980237/0100, MEDUKA, o.s., IČ: 27020746, Lékařský dům, Sokolská 31/490, 120 26 Praha 2, e-mail: [e-mail]. Dík a Čau.