Konec - kapitola druhá

No, a je to zase tady. Konec mise. Ráno jsem se nasnídal, přes den byl v nemocnici a večer ten měsíc utekl tak, že abych si už zabalil. Netěšit se domů, zůstal bych. Máme v jídelně takovou tabuli, kam se píšou jména těch, kteří přijíždějí a odjíždějí. Pár dní předem jsem tam marně hledal to svoje, zatímco ostatní už tam byli dopředu napsaní. Sice jsem si s Hervem potvrdil datum odjezdu měsíc dopředu, on má tuhle veledůležitou agendu na starosti, ale přece jenom má člověk obavy, že? To neni jako si koupit letenku z Prahy do Paříže. Jste v rukách ostatních, na konci světa a bez kreditky ...

A tak když tam nejsem napsanej ani tři dny před odjezdem, tak se tam v noci sám napíšu, i když je přísně zakázáno na tabuli čmárikat, pokud k tomu nejste oprávněnou osobou. Alespoň takhle je to v úvodu tabule francouzsky napsáno. Já francouzsky moc neumim ... Druhej den ráno je trochu panika. Ty už jedeš, voe? A kdo tu bude po Tobě? Vůbec jsme netušili, že už končíš ... No, panika se zase uklidní, když se nakrásně zjistí, že zatímco lidi zapomněli, excelovský tabulky Lékařů bez hranic si pamatujou všechno včetně toho příštího ortopeda. Tak jsem si sám oficializoval odjezd. Co si sám neuděláš, to holt nemáš.

Gargantua s Pantagruelem
Vlevo na stole chlap jako hora a naproti na druhym ještě větší. Vypadaj jak narvaný rapeři. Jeden má dokonce kulicha, což je v těch skoro čtyřiceti ve stínu trochu ujetý. Ale móda je móda. Dva převazy najednou, to je tady celkem běžný. To proto, aby to víc vodsejpalo. A taky aby si pacienti povídali o svym trápení a my mohli vklidu pracovat. Tak jim pomůžu najít téma ke sdílení a sice šetrně, zato chirurgicky důsledně čistim jejich rány. Řvou jako krávy. Ten, co ho převazuju, řve bolestí. A ten druhej řve smíchy. A naopak. Sdělujou si dojmy. Kreolštině sice moc nerozumim, ale bude to asi ve smyslu: Voe, taky Tě to bolí jako kráva? To je nějakej vohoustlej doktor, ne? Chce nás zabít nebo co? Když končim, dva předim sobě úplně neznámí odcházejí div ne za ruce a živě komunikujou. Zřejmě se zvou na večerní fočus. Každopádně teď se na mě smějou voba a děkujou. No neni zač, hoši. Zase přijďte! Mučeníčko, to je moje potěšeníčko, říkal Hlinomaz v Limonadovym Joe ...
Trocha debilní melancholie
Ráno mě to praští do nosu. Lípa! Úplně jak ta šumavská. Kvetou tady lípy, voe! Jdu sice po zablácený cestě plný vodpadků, do kebule mi praží ranní slunce, ale ani ten modrej kouř projíždějících pařezů, kozích dechů, chrchlů, smrků, fichtlů a pincků nazazdil vůni lípy. To je zvláštní, co ten mozek dělá. Ne nadarmo patří čichový centrum k jednomu z vývojově nejstarších částí mozku. Hned se to krásně v hlavě propojuje a když to dorazí nakonec, spustí se film o letní pohádce vysoko na loukách v osm tisíc kilometrů vzdálený domovině. Achjo. Tady je to fajn, ale do Irska se mi už zpátky nechce. Čím dál je člověk od domova a čím dýl, tím víc se mu stejská. Asi proto vznikly všechny ty děsný, melancholický popěvky a lidových moudrostí na téma všude dobře a doma nejlíp. Dřív jsem to nechápal. Řídil jsem se heslem, když je všude dobře, tak proč bejt doma. Se to mění ňák ... Na druhou stranu je fakt, že pokud za mnou domovina dorazí za humna, nadšenej nejsem. Čech mi za hranicema vyloženě míchá. Ruší moje pozorování ostatních národností. Naštěstí jsem tady jedinej východňár jenom já.

Naposledy pracuju
Poslední den v nemocnici. Jako minule se snažim jaksi uzavřít kapitolu něčeho, co má pokračování, kterýmu se řiká: život jde dál. Slíbil jsem, že "dotáhnu" případ Fortuna. Celej tejden jsem si ji pravidelně převazoval a hejčkal, aby byla připravená na transplantaci, a vyšlo to akorád. Hluboká rána na lejtku po prvnim přenosu krásně přerostla novou růžovou tkání. Na stole mi znovu leží těch deset kilo prcka a masivní elektrodermatom v mojí ruce pro odběr kožního štěpu je pomalu stejně velkej jako celá její noha. Beru asi dvacet centimetrů čtverečních a "mlejnkem" na kůži (meshovací přístroj) z toho dělam trojnásobek. Vychází mi to na milimetr a všechno je zase přikrytý kůží. Teď už je to na dalšim ortopedovi, aby si poradil s chybějícíma kostma v kotníku a nártu. Za pár dnů mi přijde esemeska už do Irska. Píše Jo, že Fortuna je zahojená. Holt štěstí jmenovat se Štístko.
Malýmu Franzovi podruhý narovnám zlomenej loket, už to vypadá na rentgenu celkem obstojně. Zdrátuju ještě poslední zlomenou čéžku, kterou tady nějakej borec přede mnou trochu zprasil, jak mi doktoři s oblibou kolegiálně říkáme, a zavíráme krám. Tři tejdny jsem se nezastavil. Jedno hromadný neštěstí anebo alespoň větší auto nebo spíš motonehoda stíhala druhou. Poslední tejden se ale všechno uklidnilo. Systematicky jsem vyprázdnil pacientama přetejkající nemocnici a dodělal jsem všechny odložený výkony, aby tu po mě zůstal čistej stůl. Operační. Doslova. Jako by ta mise byla řízená i takhle a dala mi možnost vrátit se s bláhovym pocitem, že jsem nenechal nic rozdělanýho. A Lucienne se posadila. To je ta holka z druhýho hromadnýho neštěstí, o který si všichni mysleli, že se z hlubokýho komatu už nikdy neprobere. Kromě mě. Já už je dobře znám, ty místňáky. Jeden den maj na rentgenu zlomenou lebku a za pár dní se na vás vesele smějou. Haiti, voe.
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).