Nemůžu teď mluvit, jsem právě v hluboký narkóze

Ty pařáte! Ještě jednou zakokrháš a zakroutim ti hřebenem ... Jsou čtyři ráno a ta pitomá drůběž je vzhůru a snaží se mně vzbudit. Kohout ale zapomněl, že my lidi jsme na vrcholu potravinovýho řetězce díky tomu, že máme násobně větší mozky. Kromě mě teda. To mě ale nezastaví, abych ho i já nechtěl s dalším zakokrhánim vyřídit. Vylítnu z bungalovu a trefuju se do něj hned druhym nahnilym mangem, co se jich v našem mangovym háji na základně válí desítky. Řve na mě a zdrhá, doufam dostatečně daleko. Znovu usínám. Ten šulin se vrátil, stoupl si přímo pod moje vokno a znovu zařval. Špunty do uší vztekle zatloukam hluboko do mý lebky. Jak jsem řekl, poranění mozku mi nehrozí ...

Sousede, rozsekam tě na hadry ...
Sedí na nemocničnim lůžku na emergency a čeká na ošetření. Místní chirurg mě volá, abych se na něj mrknul. Dostal třikrát mačetou do hlavy. Hluboký rány na hlavě krvácí a obyčejně vypadají dramatičtěji, než ve skutečnosti jsou. Už jsem jich tady viděl, těhle machete-manů. Beru si sterilní rukavici a strkam mu do rány prst. Dvě jsou jen na úroveň lebeční kosti, ta třetí prochází jen první vrstvou kostěnný lebeční diploe a naštěstí ne hloubš. Máte to tupý, vy krávové! Chlap je při vědomí a byl prej celou dobu. Cosyk provedl sousedovi. Možná se vejš po proudu vykálel do vody a někdo po proudu chytnul choleru. I tohle se tady sousedům stává. Rentgen potrvrdil zlomeninu lebeční kosti v týlu. Řikám místnímu chirurgovi, ať to vypláchne, vyndá drobný kostěnný úlomky, znovu pořádně zreviduje a pak zašije. A nechá ho přes noc v nemocnici na pozorování a dá mu antibiotika. Ráno už je chlap v trapu. Asi zase někde sere do vody ... To je Haiti, voe.
Další soused přijel z čistym průstřelem břicha. Jeho soused ho vzal krásně napříč. Vstřel i výstřel jsou naprosto symetrický, oba dva centimetry nad pánví na obou bocích. Tím pádem mu nakrásně rostřelil hned několik střevních kliček, odhadujeme s chirurgem Ivem, když ho otevíráme jako konzervu. Při průniku do břišní dutiny vytryskne červená fontánka. Tady se ale nejedná o krasochvíli, jde mu vo život. Ives to stopne do několika vteřin a pak už jen počítáme všechny ty vnitřní díry, kudy ta kule proletěla. Uřízneme mu tři metry tenkýho střeva, který už nezachráníme. Zbytek zaštupujeme spolu s kouskem střeva tlustýho, který to taky schytalo. Zašijeme břuch a chlap se může začít modlit, my už víc nesvedeme. Den po voperaci vypadá docela dobře, tak snad mu to, sousedovi, vydrží.
Našla si mě paní policejní prefektová
Procházim chodbou na rentgen. Vidim periferně vobličej, co mi přijde známej. Další krok a už přede mnou stojí. Pusu vod ucha k uchu a řve na mě: Já jsem Venite, voe, pamatuješ si na mě? Noo ... oóóó. Jasně ... Tyvole, kde jsem tě už viděl? Honem rychle mi to běží hlavou. Venite, Venite ... Ajo! Moje noční můra a pozdější největší obdivovatelka na Haiti v jedný podobě! Před rokem a půl jsem jí voperoval zlomenou stehenní kost. Odmítala tehdy po voperaci rehabilitovat a fakt hustě se se mnou hádala na každý vizitě, že prostě nevstane, ani kdybych si tu nohu před ní zlomil pro změnu zase já.
Když jsem pak zjistil, že její starej je tady policejnim náčelníkem širokýho vokolí, bál jsem se jí ještě víc a nosil do nemocnice pas včetně imigračního lejstra ... Jednoho dne se na vizitě jakoby nic zvedla z postele a pomocí chodítka přešla pokoj se stejnou pusou vod ucha k uchu, jakou se na mě teď zubí. Vod tý doby jsem se na vizity s ní fakt těšil. Když jsem minule vodjížděl, svolala všechny chirurgický pacienty k sobě do stanu a přečetla mi poděkování všem Lékařům bez hranic. Jo a věnovala mi dvě bible. Jednu ve francouzštině a jednu v kreolštině. I po těch měsících neváhala zajít, přinesla mi parfém. Odmítnul jsem a na chvíli jsem viděl zase tu vzpupnou ženskou, co se se mnou furt hádala. Podruhý už jsem teda radši nevodmítnul. A tak mě její úsměv, pěkně prosím, provázej na věky!
Nemůžu teď mluvit, jsem právě v hluboký narkóze
Na moment vodchází do věčnejch lovišť. Anestezioložka ho právě vosolila, abych mu mohl sešroubovat hnát. Když ho přikrejvam sterilní rouškou, zjišťuju, že drží v pravačce mobil. Mrknu s votazníkem na anestezioložku. Jen zvedne voči v sloup. Rozumíme si. Hajťan může přijít vo všechno, ale i kdyby neměl co žrát, bude telefonovat tim nejnovějšim místnim modelem. A to i v hluboký narkóze. Přesně ve chvíli, kdy zase roušky po voperaci sundavám, mobil zazvoní. Chlap je ještě v rauši, ale naučenej reflex pomalu přibližuje ruku s aparátem k uchu. V tomhle stavu si moc nepokecá a my to ignorujeme. Při překládání na vozejk mu mobil vypadne z ruky. Zvednu ho, sevřu mu ruku v pěst a mobil do ní zase zasadim. A tímhle vodjíždí ze sálu. Doma v nemocnici v lese nemyslitelný. Tady realita. A s anestezioložkou společná spiklenecká radost, že jim tyhle vyjímky prostě mávnutim ruky dovolíme. A eště je v nich podporujeme.
Trvanlivost štěstí
No, a dneska jsem si Štěstěnu zase převázal. Ten můj lalok se jí sice kompletně vodhojil, ale pod nim vyrazilo tolik nový živý tkáně jako hub po pravym šumavskym nachcáváku. Kompletně to přikrylo všechny kosti a zánět se po tim krásně vyhojil. Mám radost, že to nakonec přece jenom vypadá líp. Sice to bude děsnej čas, než se to zahojí. Chybějící kosti a jejich správnou funkci už nikdo nenahradí. Ale Štěstěna má znovu šanci, protože štěstí je jednotka konstatní, která se jen nekonstantně vobjevuje tam, kde ji nejmíň čekáme. A nikdy nepřijde za tím, kdo na něj spoléhá a kdo si myslí, že má na štěstí nárok.
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).