Mezi krví a stolicí

Spolu s pacientama v nemocnici spí i příbuzní. Po jedenáctý v noci mezi nima šlapeš na chodbě tak, že na ně prostě šlapeš. Jinak ta masa spících těl nejde překonat. Další spí na pokojích. Aby nepřekáželi, lezou pod postele. V lepšim případě teda při noční vizitě šlápnu někomu na ruku, nohu nebo na břicho. Nezlobí se. Jen se zavrtí, zavrní a spí dál. V tom horšim případě jsem si třeba tuhle šlápnul do močí přetejkající mísy. Že jsem dost často od krve, to je celkem normální. K večeru vypadám jako naše chirurgická ambulance. Dneska naše internistka na konci směny poznamenala, jestli by nebylo dobře na úklid pozvat ženisty s trhavinou. No a ta stolice je tak nějak všude kolem nás. Občas mi na sále zateče i za kalhoty ...

Před tetanem za tetanem
V nemocnici máme na izolaci holku s tetanem. Neni to ale tak strašný, jako jsem to tady viděl minule. Sice má v místnosti trvale zhasnuto, puštěnou klimatizaci a na vizitách šeptáme, abychom předešli zbytečnejm křečím, ale jinak stabilní. Chytla to z rány na noze. Včera jsem jí dělal převaz. Medicínsky je to asi sen každýho chirurga, kterej se nebojí špinavý chirurgie. Tetanická rána, fíha! To se u nás nevidí. Děsně to páchne a eště hůř to vypadá. Je to hluboký, na rentgenu je vidět vzduch v tkáni. Budu to muset zejtra trochu víc votevřít. To je základ toho, jak s prevítem klostridií zatočit. Vypláchnout ji z rány a pustit na ni luft. Zbytek dorazí antibiotika. A já kvůli tý holce doufám, že tuhle bitvu vyhrajeme.
Je nás tady miliarda mikrobů ...
Na emergency je asi sedm pacientů. Ale spolu s nima sedm miliard mikrobů. Tak to vodhaduju svou jedinou ortopedickou mozkovou buňkou. Zatimco dělám první vošetření votevřený zlomenině bérce, dva metry vode mě na nás pochrchlává mladej kluk s votevřenou tuberkulózou. A tak si zase tak přemejšlim vo tom vočkování, co jsme dostali už jako malí. Proti tetanu, proti tuberkulóze a dalším z pohledu civilizovanýho světa banálnim nemocem. Anestezioložka JO mi na moji otázku, jakou pro něj máme léčebnou možnost, odpověděla, že jeho jedinou možností je smrt. Postižení je tak rozsáhlý a rezistence na antibiotika zřejmě parádní. Doufám, že moje pacientka se zlomenou nohou má imunitu dostatečně silnou. A nebo třeba to štěstí, že už je proti TBC vočkovaná, jako jsem já. Tak se těším na další diskuzi nad očkováním na www.ulekare.cz ...
... a svině furt vyhrávaj
Fortuna. Štěstí. Jméno čtrnáctiměsíční holčičky. Před tejdnem jsem ji udělal operaci, co jsem nikdy nedělal. Auto jí skoro ujelo nohu a rozdrtilo a votevřelo všechny kosti vod kotníku dolu. Když se ta rána trochu po převazech vyčistila, bylo nutný přemejšlet, čim ty kosti přikrejt, aby to nečumělo a předešlo se infekci. Na tý malý noze není kde vzít přebejvající kůže. Tak jsem ji sebral z celý zadní strany lejka a na cévní šťopce votočil na ten mrňavej nárt. Po třech dnech to bylo všechno perfektně živý. Za další čtyři dny mi to neviditelný svině sežraly. Má Štěstěna ještě šanci?
Jeden den jako druhej a každej úplně jinej
Ráno vlezu do špitálu. Proběhnu koridor mezi pokojema a jen za letu nahlížim do pokojů. Vodevřu dveře vod JIPky a počítám, kdo umřel, kdo přežil a kdo je novej. Pak máme ranní hlášení, kde místní doktoři referujou, co se událo v posledních dvacetičtyřech hodinách. To jim trvá tak dvacet minut. Následuje rentgenová vizita, kde vobjevíme první várku operantů. Taky tak dvacet minut. Pak je velká vizita, někdy trvá i dvě hodiny, než těch šedesát lůžek projdeme. Tam vobjevíme zbytek těch, kteří si udělají výlet na operační sály a doufejme i zpět. Následně je pěkně utřídíme na tabuli mezi sálama. V průměru sedm operací denně, někdy tři, ale deset není vyjímkou. Pak už se rozběhne individuální program pro každýho z nás, chirurga, ortopeda, anesteziology.
Zapomněl jsem, kam jsem to vlastně původně šel
Zatímco mi naváží prvního pacienta, dělám první ambulantní kontroly. Někdy si ale pro svýho nemocnýho zajdu sám. Tuhle jsem popadl vozejk a přivezl si kluka se zlomenou pánví. Pětadvacet let mu je. Zvedl jsem ho z postele v náruči, Hajťani jsou lehký. Mají snad skoro pneumatický kosti jako ptáci, vodhaduju. První je na řadě většinou ten nejvíc urgentní, nejtěžší anebo ten pro nejčistší chirurgii po noci uklizených sálů. Pomůžu s pacientem na stůl a asistuju anestezioložce, protože je na to většinou sama.
Dneska jsem si držel svoji votevřenou zlomeninu bérce kolem ramen a ta skoro padesátiletá pani mi položila hlavu na rameno. Tohle zažijete jenom tady. Tu absolutní důvěru, i když jim působíte bolest. Nepropadám příliš hysterii, ale měl jsem dojem, jako by mě s tou pacientkou na chvíli něco spojilo. Je to asi ten dotek, na kterej tady ti lidi pořád ještě hodně daj a mi Evropani a Američani už dávno zapomněli, protože nám to přijde společensky nevhodný,
Vždycky když běžim na tu ambulanci, vim, že se musim brzo vrátit kvůli dalšímu na sále. Sotva vystrčim nos, volá na mě doktor z voddělení. Potřebuje poradit. Než se votočim, přijde si pro mě doktor z emergency, abych mu pomohl nahodit vyhozený rameno a že má na rentgenu jeden snímek na zkouknutí. Když tam přecházim, tahá mě za šos jeden z čekajících pacientů. Něco chce, ale naštěstí mu nerozumim. Každopádně se na něj taky dostane.
Když už se dívám na ten snímek, přijde naše internistka a jestli bych se nepodíval taky na snímek jejího pacienta. Když jdu zpátky směrem k ambulanci, další místní doktor se ptá, jestli bych udělal drobnej chirurgickej výkon pro jeho známou. Kamže jsem to šel? Jo na tu ambulanci. Když tam teda po deseti minutách dorazim, už pro mě mají připravený čtyři převazy a sedm kontrol na rentgenu. Takže jdu zase na ten rentgen, když mě zatahá další pacient za šos ...
Tempo
Tohle na tý práci tady miluju. Nikdy netušim, co bude za minutu. Neustále plánuju a neustále ty plány měnim a přizpůsobuju okolnostem s tim, že tu hlavní linii se snažim udržet. Totiž že musim odvoperovat ty nejpotřebnější, převázat ty nejakutnější, vyčůrat se, v poledne se najíst a do pěti vodpoledne ukončit většinu úkonů, na který k sobě někoho potřebuju, protože místnímu personálu končí šichta. Pak si ještě do sedmi můžu dělat to, na co mi stačí dvě ruce a jedna mozková buňka. Ty jsou jenom moje. Vošetřuju v neustálym pohybu, vod nahozenýho ramena přecházim plynule k dětský zlomenině a vod ní k pacientovi hluboko do třísla krávou potrkanýmu.
V letu vidim a hodnotim snímky a hlásim plány pacientů, z nichž jednu třetinu při týhle dnešní kontrole fyzicky asi ani neuvidim, protože to prostě nejde stihnout. Příště se to zase namíchá jinak. Rozhodnutí musim dělat ve vteřině a nejde myslet na to, jestli byly úplně nejlepší a jestli jsem něco nemohl udělat trochu líp. Prostě na ně jsou vteřiny a pak už si můžu jen v klidu večer přehrávat ten denní film a hodnotit, co jsem podělal. Jde to ráz na ráz. Tohle zažiješ jen v momentě, kdy máš desetkrát víc pacientů, než kolik jich mám v Evropě. Tam jsme taky uhoněný. Ale tady je to vo lidech, západní medicína je vo papírech.
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).