Pacient se jménem Štěstěna má šanci ...

Vstávej! Vstávej, chirurgu, potřebujeme tě! Sorry, že tě budíme tak brzo ráno, voe. Ale ten truck najel na autobus plnej lidí jedoucích do práce. A naschvál to udělal zrovna v pět ráno. Co? Co?! Doprdele, to bude asi zlý, co? No, to asi jo, ty koumáku ... Tak už přestaň přemejšlet a jdeme. Vylejzam spánkem ještě zblblej a házim do baťohu nějaký krámy potřebný, kleště, pásku a další typicky ortopedický propriety. V kuchyni nabírám litry vody, protože tušim, že se chvilku na základnu nedostanu. Jíst už nestíhám a musel jsem vodložit i pravidelnou ranní pokládku kabeláže. V autě jsme do tří minut. Hlavní sestra, vobě anestezioložky, chirurg Yves, šofér a já.

Typický hromadný neštěstí na Haiti
Šofér to tentokrát přes hluboký rány v silnici mastí šedesát. Lítáme jak nudle v bandě. Nikdo nemluví. Každej přemejšlí, co bude v příštích minutách dělat. Nemám strach ani nejsem vystresovanej. Mám takříkajíc vylízáno. Hromadný neštěstí jsem si tady užil už minule, tak tušim, v čem se budeme za chvíli koupat. Jsem děsně rozespalej. Naše Toyota nacouvá málem až do dveří emergency. Vběhneme do místnosti ... Tyve, hustý teda! Já du domu, mami. Tohle jsem nečekal. Uprostřed všudypřítomný červený barvy svítí už taky jen původně bílej plášť jedinýho místního doktora, kterej tady řídí celou akci "autobusovej masakr" a je zjevně rád, že nás vidí.
V první vteřině se snažim přehlídnout celý jeviště. Amputovaná ruka. Už to aspoň nestříká na přilehlou stěnu. Zlomený stehenní kosti. Votevřená zlomenina bérce. Tamhleta se drží za břicho ... A tamhleten v rohu mlčí úplně. Platí jedno pravidlo pro hromadný neštěstí. Kdo má dost síly na to řvát, má dost síly přežít. A kdo mlčí, je hodně podezřelej z toho, že chce umřít. Tak k němu běžim, abych ho jakože zachránil jako prvního. Má nateklou polovinu tváře a obvázanou nohu. Když ho ale rychle prohlídnu a probudim, zjistim, že je jenom stejně rozespalej, jako jsem já. Zůstane tady na pozorování kvůli hlavě, ale jinak už není momentálně objektem našeho zájmu. Dobrou.
Je to strategie jako ve fotbale
Rozestavujeme se jak při fotbalovym zápase. Taky jsme takovej tým vlastně a taky je to trochu zápas. Jako další si beru dámu uprostřed místnosti. Pravá ruka je kompletně amputovaná hned pod ramenem. S sebou ji nemá. A i kdyby jo, to co, voe? Levá je v paži zlomená a votočená vo stovosumdesát stupňů. Tak ji teda přetočim trochu. Žena se drží za břicho. Hrudník má stabilní, pánev taky a na nohách jsem nic nevobjevil. Je ale totálně vylitá. Myslím vykrvácená. Přehlížim rychle místnost a nikdo horší už tam asi neni. Dávám ji zelenou směrem sál. Vohledávám druhou dámu. Ta má prozměnu zlomenou pravou pažní kost. Levou ruku sice má, ale od ramena je zabalená v zakrvácených hadrech a už jenom koukající modrý prsty značí, že je tam taky něco špatně. Kromě toho má nateklou tvář a pokousanej jazyk. Když jí nechám plazit, zjišťuju, že má ustřelenou dolní čelist. Zbytek těla je fajn. Tak tahle jede na sál hned za tou druhou.
Koukám se, že Yves běhá kolem dvou dalších. Referujeme si vzájemně, ty další dva jsou taky na sál. Třetí borec má vpravo zlomenou stehenní kost a počítám, už dobrej litr krve bude ve stehně. Z levý holeně na mě čumí kost. A bolí ho břicho. Hodně. Čtvrtej borec je ještě kluk. Je mu šestnáct. Chybí mu předloktí s rukou. Jinak jsme neobjevili nic dalšího. Pak je tady ještě pár dalších. Ty ale hodně vřískaj, čili to bude celkem dobrý. Jsou vobsluhovaný dalším personálem. Je šest ráno a rentgen je do sedmi zavřenej, než přijde laborant. Takže jdeme voperovat poslepu. Jediný, co u těch lidí víme, je hemoglobin. Zbytek je diagnóza přes naše ruce. Tohle v Evropě nezažiješ.
Amputace jedna, amputace dvě ...
Protože tu neni nikdo další, na sále pracuju jen s instrumentářkou. Rychle upravuju pahejl ruky první pacientky a na druhou stranu ji hvízdnu zevní fixaci. Vůbec netušim, jak to vevnitř vypadá. Ale Haiti mi dalo takovou školu primitivní diagnostiky starejch chirurgickejch dědečků, že i ti by mi možná záviděli. Nic dalšího tady dělat nebudu. Volám pro další. Pozdějš rentgenem zjišťuju, že jsem to srovnal pa pi mal.
Ta zabalená ruka měla zůstat zabalená. Když ji rozbalim, nejdřív na podlahu vypadne loketní kost. A to je fakt zlý znamení. Po ní se ze stolu svezou roztrhaný svaly. Ruka a tkáně v ní jsou fialový, i když už jsem dávno povolil škrtidlo pod ramenem. Tohle nebude dobrý. Ještě chvilku hmatám pulzy přímo na tepnách, který se na mě z toho masakru šklebí, ale tudy krev už neteče. Ještě chvilku váhám. Mladá holka. V další vteřině už amputuju. Zaprvý tady je úspěch nepravděpodobnej a spíš vidim komplikace. Zadruhý bych si s tim hrál půl dne a na to není čas. A zatřetí, vim kulový, kolik dalších takových sem ještě z toho masakru míří. První informace byla, že první vlna nebyla zdaleka poslední ...
V polovině amputace se ke mně přidá doktor Dominik. Zjišťuju, že máme hodně málo tkáně na to, abychom ten pahejl vůbec zavřeli. Nakonec se s malou plastikou podaří. Vrtat rozmlácenou pažní kost a ještě bez rentgenu, to byl muj sen. Jsem zpocenej a nasranej na sebe, jak to nejde. Nakonec ale vítězim nad hmotou a další polytraumatickej pacient vodjíždí na dospávák. Před třetim se proběhnu na emergency, kde začali s vytíráním. To je dobrá známka, takže nikdo další. Zatim.
Třetí je ten polámenej s podezřelym břichem. Yves mu dělal sono před hodinou, já ho dělám teď. Břicho na ultrazvuku vypadá dobře, ale klinicky se nelíbí ani Yvemu ani mně. Přesto zavrtávám technicky těžší stehenní kost a Dominik pak dělá holeň. Musí se naučit veškerou chirurgii. Je tady šéf místních chirurgů a po stabilizaci to tady Lékaři bez hranic zabalí a on tu bude sám. Jde mu to brilantně. Když ho potkáš venku, vypadá jako středoškolák. Ruce mu ale jedou a na hlavu je na chirurga podezřele chytrej. To je dobře pro lidi tady.
Štěstěna
Když končíme, hlásí druhou vlnu. Je jedna vodpoledne. Ani si nevšimnu, že vypadam jak když jde řezník po šichtě z jatek. První pacient na chodbě, kterýho potkam, vyjekne. Si to uvědomim a přehodim si aspoň novou halenu. Přistáli další čtyři rozbitý. Ale už ne tak strašně. Nějaký podezřelý břicho, zlomený žebra, jedna pánev, stehenní kost. Potřebujou drobný zašívání tady na příjmu, sádru, rentgeny a naši pozdější pozornost. Kromě toho mám čas na to, abych zrušil většinu na dnešní sál naplánovaných věcí. Ale Štěstěna (Fortuna) nepočká. Čtrnáctiměsíční prcek vod rána hladoví, abych se podíval, jesli je ten mnou votočenej lalok z celýho lejtka na nárt ještě živej.
Jdu si pro ni na pokoj, abych si ji vodnesl alespoň na převaz na ambulanci. Už mě zná, tak nebulí. Posadim si ji na moje ruce, záda má na mym břiše. To aby viděla na cestu, když cestujeme po nemocnici. Ať má taky nějakou procházku, že? Čumí a nese se jak královna. Pokládam ji na lůžko a první, co udělam, že tu nohu pořádně vočucham. Tohle už moderní chirurg taky nedělá. Setřenej vzorek si pošle do laboratoře a ta mu to za pár hodin vyhodí i s doporučenym antibiotikem. Měl jsem to štěstí, že jsem ještě zažil jednoho čuchajícího staršinu. Takže teď vim celkem přesně, že čucham Pseudomonádu. Bakterii. Svini mikroskopickou. To neni dobrý. Hlavně ne pro ty votevřený kosti. Jo, mimochodem, zažil jsem i jednoho čuchajícího gynekologa. Kdybych byl ženská, tak chodim k němu.
Když to rozbaluju, je ve mě míň krve než ve Štěstěně. Tyve, je to celý živý! Juchů! A je to plus mínus čistý. Žádnej hnis, žádnej votok. Jen ta noha je vod kotníku gumová, jak tam těch pár kostí chybí. Ale má znovu šanci. Ty tam, nahoře, díky za ni. Když nikdo jinej, Štěstěna si to zaslouží. A já se vracim zpátky k souboji dopravních prostředků na Haiti.
Pozdějš se dozvídáme, že se srazil kamion s autobusem. Znám místní řidiče. Kamioňáci jezdí většinou rychlejš než vosobáci. Řidiči autobusů zase mají velký sluchátka a klapky na vočích. A jezděj rychlejš než kamioňáci. Průměrnej bus velikosti našeho mikrobusu tady pojme kolem padesáti lidí. Když to k večeru všechno počítáme, my se postarali celkem vo čtrnáct. Vlastně patnáct, protože jedna byla těhotná. Vodhaduju, že tak deset zůstalo na místě a už nikdy nikam nedojedou. Zbytek se bude trousit v příštích dnech. Stalo se to třicet kilometrů vod nás a cesty jsou zlý. V jedenáct večer dělám vizitu a zajišťujeme na noc ty, co to nejvíc potřebujou. Když už přežili naše pižlání, měli by přežít vůbec. Strčim si do hlavy první jídlo, co po cestě do postele najdu. Zaleju to třema litrama vody a dobrou i v botách.
Páteřní chirurgii tady bohužel neděláme
Druhej den vstávam totálně gumovej. Bolí mě hlava a v noci jsem hovno spal. Ranní hlášení je dlouhý a dneska je mi z francouzštiny na blití. Nechtělo by se mi soustředit ani na češtinu. Rentgenová vizita neni vo nic kratší, referujou se kilometry pacientů, hrudníky, břicha, nohy, ruce, hlavy ... Na cestě potkávám chlapíka na lůžku, kterej večer spadnul z kokosu. Zjišťuju, že nehejbe nohama a od prsních bradavek dolu nic necejtí. Na páteřní chirurgii v Irsku mě cosyk učili, tak tu diagnostiku zpřesňuju na "T8 total neurology". To znamená, že je pravděpodobně úplně přerušená mícha a zlomeninu s pravděpodobnym posunem budu na rentgenu hledat někde kolem sedmýho hrudního vobratle. Jak za pár minut zjišťuju, je přesně tam, kde ji čekam. Roztříštěný dva vobratle a posun vo třetinu páteřního sloupce. Páteřní chirurgii tady neděláme. I kdybych to chtěl udělat, na tohle tady materiál nemáme ...
První je na sále zlomenej bérec ze včerejška. Zašroubuju fixatér během dvaceti minut. Jsem unavenej jako prase. Druhá je zlomená čéška, kterou už tady někdo neúspěšně voperoval. Vynaleznu si novej systém, jak to srovnat a jsem se sebou spokojenej, což mi trochu zvedne náladu. Ta ale klesá pod bod mrazu spolu s klimatizací, jejíž zima mě dneska mírně řečeno vobtěžuje. Dělám transplantaci kůže u chlapíka, co už jsem mu předtim šrouboval bérec. Ten byl částečně taky kůže zbavenej, tak to teď napravuju. Je to nuda a kilometry stehů do punčocháčů, který jsem vyrobil z kůže, kterou jsem uříznul takovym trochu hustějšim strojkem na holení. Jmenuje se to elektrodermatom a umí to řezat mikrometry kožní tloušťky. Pak jsem to protáhnul takovym mandlem, kterej mi plochu vodebraný kůže zvětšil na trojnásobek. Nohu jsem si zavěsil za ten zevní fixatér ke stropu a pod pacientem doslova ležim, jak to dělaj automechanici, protože je to na lejtku. Bolej mě záda a hlava, chce se mi z toho blejt. Jsem dehydratovanej. A unavenej. Dopiči ...
A když to nejde, tak to musí jít
Vodběhnu si na voběd a po něm potřetí votevíráme břicho chlapíka, co mu pořád střeva neběží tak, jak bychom všichni chtěli. Dvakrát ho řezali podélně, tak ho teď bereme napříč. Bude mít kříž na pupku a to je jasný znamení, že by to měl přežít. Má díru ve střevě, píštěl a taky uskřinutou vnitřní kýlu. S Yvem to vopravujeme asi dvě hodiny. Potřetí jsem zrušil jednu matku, co jsem jí slíbil kožní přenos. Fakt fyzicky nemůžu. Ale toho chlapíka s votevřenou zlomeninou předloktí dneska udělat musim.
Začínám v pět vodpoledne. Než jsem se votočil, další den je v tahu. Už ani nevim, co je za den. Má zlomený vobě kosti předloktí a jedna mu z něj kouká. Je to zkrácený. Tohle je noční můra ortopeda. Natož toho, co voperuje v železnym kontejneru bez rentgenu a možnosti našroubovat tam vnitřní dlahu alespoň. Přemejšlim, jak tohle fixatérem srovnam. Usuzuju, že zavřeně nijak. Když to nad loketní kostí votevřu na dva svoje prsty, potvrdim si předtuchu. Zkusim do toho zavrtat drát. Vrtam zezdola vod ruky směrem nahoru. Vrtačka je manuální a stará, jak můj tatínek. Drát je křivej. Celý se to kymácí a k ruce mám akorát instrumentářku, jejíž síla nestačí na to, aby ten drát prošel tudy, kudy já chci, když se snažim držet na prstech srovnaný kosti. Marně se s tim moříme skoro půl hodiny. Dvacetkrát se mi ty srovnaný kosti pod rukama zase rozpadnou. Je to jako stavět pyramidu z karet.
Bacha, budu implodovat!
Leje ze mě pot a cejtim, že vybuchnu. Snažim se vo implozi. Exploze tady špatně snášej a já nechci, aby viděli, jak umim bejt parádně rozjetej, když mě něco vytočí. V tichosti si pět minut vybuchuju a pak ten veškerej vztek pošlu do těch kostí a narvu tam ten kurva drát z druhý strany, ustřihnu ho a zpětnym chodem zavrtam do toho horního úlomku. Během minuty je po boji. Znám to. Když je něco rozbitý, nejlepší je na to vzít kladivo a pořádně do toho fláknout. I tady se ta teorie potvrdila. Vztek vystřídá euforie. Právě jsem udělal něco, co v týhle nemocnici ještě nikdo přede mnou. A tak to zvopakuju ještě i na druhý kosti předloktí. Vnitřní fixace rozšmelovanýho předloktí pomocí dvou statných Kirschnerovo drátů. Maminka by ze mě měla radost, určitě ji to napíšu! Já ji snad budu mít zejtra, až to uvidim na rentgenu.
Po cestě domu zdravim na pokojích a kdo mi vodpoví, ten je zdravej. To je taková rychlá chirurgická vizita. A když hodně spěcham, tak ani nečekam na vodpovědi. Vodpovídaj všichni. Dobrá práce v těch minulejch dvouch dnech. Dneska přijela další hromadná nehoda, ale tentokrát jen čtyři lidi. Nejhoršímu budu zejtra šroubovat čelist. Nemocnice se během vosumačtyřiceti hodin nafoukla dvakrát. To znamená skoro šedesát chirurgickejch pacientů. Na dva evropský chirurgy a jednoho z Haiti tak akorát. Tak dobrou noc, Haiťani, já si polknu svoje antimalarikum, dopíšu řádek, protože mi začlo karibsky chcát do kompu, a hodim se do komatu.
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).