Vohnutý narovnej, rovný vohni

Dvě parádní černý holky jedou proti mě na kozim dechu korejský provenience. Tlemí se a bílý zuby jim svítěj víc než přední reflektor. Teda ten je zhasnutej jako u všech motorek tady. Zjevně úplně nezvládaj stabilitu. A vůbec jim trochu dělá problém ovládat celej ten stroj. O to víc se ale řehtaj a šněrujou silnici zleva doprava. Taky nemaj helmy. A jedou jednom v žabkách, tričku a sukni. Achjo. Simvás, dojeďte v pořádku alespoň vy. Snad se i sem někdy dostane osvěta ohledně bezpečnosti dopravy. Na druhou stranu. Při představě, že bych se na Haiti voblíkul do kůže, vzal si páteřák, nasadil pořádnou helmu, zařadil dokonce druhej rychlostní stupeň a průměrnou rychlost 40 kilometrů se sunul vpřed? Fuj, to se mi ale zpotil mozek ...

Zjistil jsem, že stačí jediná kola přes den a začnu kůži produkovat takový lepidlo, že to nejde smejt ani ve sprše. Tyve, co do toho dávaj? Je jasný, proč je ta formule tak tajný. Bude tam i kanagon. Když piju nějaký přírodní džusy místní produkce, je všechno na mě jenom vlhký, ale nelepí to. Vypiju toho kolem pěti až šesti litrů za den. Jinak bych umřel žízní asi. Když voperujeme děti, na sále neběží klimatizace, aby nám nemrzly. Za tři hodiny je v železnym kontejneru totálně vydejcháno, teplota přes čtyřicetpět stupňů a vlhkost, jako když jsi v řiti. No, vlastně jsi. S poslednim dítětem nahazujeme klima a celej tým se seběhne pod tu klimatizaci a snažíme se z toho stroje vymáčkout záporný celsiovo hodnoty.
Tetovaná a zkrácenej ...
Včera jsem voperoval tetovanou. Vzpomněl jsem si na rady gynekologů, který sem dostal minule. Tetovaný bejvaj prostitutky, dokonce mají i trochu světlejší barvu kůže. Zvláštní co? I když na ty kecy zas tolik nedám, beru tři páry rukavic, prezervativ a dávám si sakra bacha. I tak už jsem se tady dvakrát píchnul vo jehlu a jednou mi to stříklo do voka. Ale nesmí se to brát zase tak vážně. Ale já se vo sebe bojim. Drátuju rozštípaný japko na pravym koleni a hlídám jak dráty, tak sebe, tak asistenta i instrumentářku. A protože kolem dvou drátů nemůžu udělat smyčku z jinýho drátu, protože ho prostě nemáme, tak to dělám z provázku. Ale neni to tak úplně motouz ze smíšenýho zboží, no. Je to sterilní. Kolegové by jistě čuměli, co všechno se dá narvat do kolena.
Pak mi na stůl ulehl Androise. Někdo mu zašrouboval stehenní kost, ale už ji zapomněl taky narovnat. Je o deset čísel kratší. Někdo ho přede mnou taky reoperoval a dokonce otevřel celý stehno, aby na to líp viděl. Prej ho na sále přetahovali asi tři lidi. Možná by tady bodnul středověkej skřipec? A pořád deset čísel rozdílu ... Androise už z toho má "bolestivej syndrom" a skutečný deprese. No, a vode mě se teď čeká, že udělám zázrak. V civilizaci by si nad tim lámali hlavu profesoři ... Votvírat to stehno znova nebudu, když tam nedávno někdo přede mnou byl. TO bych akorát udělal parádní infekční tečku za celou touhle taškařicí. Kdyby poprvý, tak bych to vopravil jako minulej rok u Tiberta. Takhle to jenom zevně různě šteluju a přištelovávám a ani moc netaham. A pak ho pošlu na rentgen. A vida. Někdy je lepší, když ortoped nechá svaly na pokoji a napumpuje trochu krve do svý jediný mozkový buňky. Rozdíl je do dvou centimetrů a úhel obou úlomků z původních skoro 45 stupňů zmizel. Androise se na mě zubí. Já na něj. Trochu křečovitě. Uf.
Kam šel kyslík!?
Další pacient se jmenuje Oxygen. Po našem Kyslík. Nejde ho najít na voddělení a tak pár lidí včetně mě lítá po chodbách a řve "Oxygen, oxygen! ...". A lidi tápou po svejch kyslíkovejch přívodech. Z pohotovosti zahřmělo: "Kurva, už to zase někdo vypnul ...", nevědoucí personál spouští paniku, první hysterici kolabujou a panikáři volají logistiky, aby ten přívod zase honem rychle vobnovili ... My zatím našli Oxygena. Celkem vklidu si vzadu za nemocnicí mísil svých 21 procent kyslíku obsaženýho ve vzduchu s cigaretovym kouřem. Poplach byl ukončen. Kyslík stále vedoucí přívody byly zase jednou votestovaný do jednoho. Závěrem někdo dodal, že pokud chceme urychlit propuštění pacientů, můžeme jim ten přívod kyslíku zavřít dovopravdy ...
Oxygen, teda ten pacient, má zlomenou pánev. Původně byl přijatej z rozbitýma střevama po nehodě a na stabilizaci pánve už nezbyl čas. Tak to teď dodělávam, aby mohl chodit. Zase trochu jinak než u pacienta před třema dnama. Ne, že bych chtěl zkusit něco jinýho, slušivější železo u tohohle hocha. Prostě je to jiná zlomenina a jiná indikace. Zase si dávám bacha, abych mu těma hřebíkama neprobodnul ty střeva napodruhý. Je to taková hra vo nervy. Ale já je nemám. Už jsem říkal, že jedinej, kdo v západním zdravotnictví šíří paniku a stres, je samotnej doktor? Zbytek programu zrušili sami pacienti. Tady totiž platí nepsaný pravidlo: Před voperací se pořádně nažer! Nikdy nevíš, jak to celý dopadne. A tak odkládáme další tři případy, protože anesteziolog s nima nechce nic mít. Jojo, i tohle je Haiti, voe.
Vohnutý narovnej, rovný vohni
Dnešní den byl ve znamení rovnání a vohybání. Co bylo vohnutý, to jsem narovnával, co příliš narovnaný, to jsem vohybal. Celkem pět různě zlomených dětí, který narozdíl od dospělých netrápim rovnánim na ambulanci bez anestezie. Je zvláštní, jak se vždycky v jeden den sejdou podobní případi. Dneska nechám nůž nožem a budu bílej vod sádry jako malíři pokojů. Vod logistiků se pak už vůbec ničim nelišim. Protože nemáme rentgen na sále, nemůžu vověřit, jestli jsem lámal a rovnal správně. Musim si ty kosti zevně pořádně vošahat, najít přesně místo zlomeniny a pak ucejtit, kdy už je moje rovnání úspěšný. Přes vrstvu tkáně, která kosti na končetinách vobaluje, je tohle hodně složitej byznys.
A zrovna jsem dneska nakoupil takový pěkný případy. Kosti mají totálně "ustřelený", rozházený a na nejkomplikovanějších místech, jaký si jde představit. Takže po boji na sále běžíme na rentgen s pacientem, kterej je ještě v anestezii. Anestezioložka je trochu nervózní a laborant na rentgenu taky, protože po něm chceme rychlou práci. Než pak doběhneme zpátky na sál, je už snímek v systému. Dívám se na to spolu s anestezioložkou Jo a třesememe si pravicema. Tenhle kousek se nám povedl. Tak šup, šup, další na stůl a ať to jede jako na pásu. Chodit běhat nemusíte jenom do lesa. Dá se i po nemocnici ...
Přijel cirkus
Dneska tady chybí chirurg místňák. A tak když navečer přijde kluk se zjevnym "břichem", vítám trochu chirurgickýho "zpestření", když se připojim k Yvemu v pátrání po původu povšechnýho zánětu pobřišnice. Je to nakonec slepák, ale moc pěkně skovanej. Čtyři obrovský ruce se vejdou do človíčka, co mu eště nebylo pět. A mrcha velikosti 5 krát jeden centimetr by ho dokázala zabít. Dneska ale ne ...
Dneska má kliku, že cirkus ještě nevodjel. Tohle všechno tady totiž není zásluha jednoho chirurga. Zatím stojí miliony trubek, který vedou právě ten kyslík, kterej tady na pole zavedla banda inženýrů a logistiků. Do nemocnice taky někdo přivedl vodu. Když jsem si dneska myl na ambulanci ruce, docvaklo mi, jakej je to tady zázrak! Kterej koumák tohle vykoumal, že to funguje jak u nás doma? Kdo pospojoval všechny ty železa? Kdo napojil generátory? Tohle tady je jeden velkej cirkus, kterej se jmenuje zázrak a vyrostl na poli uprostřed ničeho, kde ještě ke všemu nic neni. Průměrnej věk lidí, který tomu všemu dali dohromady jméno téměř úplně normální funkční nemocnice, je třicet let. Dohromady se jim řiká Lékaři bez hranic. Jestli tohle neni zázrak, tak to mě teda poser ...
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).