Zastřílet si do lidí? RaRa je dobrá příležitost ...

Tři výstřely. Jasně přehlušily dunění bubnů na náměstí probíhajícího RaRa festivalu. Akorát jsem byl ve sprše, lehce jsem nadskočil. Když jsem tady byl minule, slyšeli jsme střelbu co tři dny. Byly volby. Teď za celej tejden nic, tak mě to trochu překvapilo. Na základně se ale nikdo nevzrušuje, i když to bylo hodně blízko. Tak dobrý, takže to bude práce jenom pro chirurga. Když v neděli ráno dorazim do nemocnice, už je po operaci. Jedna kulka se zasekla v hrudníku, další dvě prošly břichem. Játra, tlustý střevo, snad nic jinýho. Kolega referuje, jak si to v noci se stolicí v botách na sále užil.

Smrt krásných srnců
Ty zvířata tady mají takový zvláštní voči. Jsou většinou hodně vyhublý. Ale jsou klidný, smířený a mají právě takovej úplně sametovej pohled. Ať je to kráva nebo pes, mhouří na mě černý voči, uhybaj mi z cesty a jdou si po svym. Nevypadaj ani jako tupej skot. Ten pohled mi připadá bystrej. Prodíraj se mumrajem a jedoucíma motorkama s daleko větší lehkostí, než to dělam já. Vobčas si uprostřed cesty lehnou do stínu na chráněný místo a vodpočívaj. Hlavně psi. Je to tady taková zvláštní rasa. Velký uši, dlouhý, hubený tělo, dlouhý nohy a vocas. Barvy neurčitý, nejčastěji hnědá nebo písková. Protáhnou se všude a v zatáčkách se nelámou. Myslim na to, proč jsem se nechal vočkovat proti vzteklině. I ty největší psi v klidu na cestě překračuju a voni se ani nehnou. Tak třeba to alespoň redukuje moji vrozenou vzteklost.
Včera byla sobota a RaRa festival ještě neběžel naplno. Tak byl v nemocnici celkem klid. Se sestřičkou Rachel jsme dělali převazy na ambulanci. Přivedla s sebou svoji dceru, jménem myslim Jacqueline. Asi tříletá, v růžovejch princeznovejch šatičkách. Trochu kontrast vůči těm dětem, který potkávám ve slumu za branama základny. Choděj většinou nahý anebo maj na sobě takový hodně jetý hadry. Asi jako máme my na nádobí, přibližně tak to bude uležený. Jacqueline je důkazem toho, jak jí mamina zbožňuje. Chovala se přeslušně. Věděla od máti, že jsem pan doktor. Tak jsem ji dvakrát pošimral a za chvíli jsem byl rád, že už mi ta ambulance končí. Jela jí pusa a šila s sebou jako šicí stroj. Nakonec jsem dostal velkýho hudlana.
Dva roky se železem v noze
Na ambulanci dorazí dva staří známí, Vernelus a Bonaparte. Voba jsem tady sešrouboval před rokem a půl. Tak mě docela mrzí, že je vidim zase v nemocnici. Jak ale zjišťuju, zahojili se tenkrát dobře. Jenom s sebou znovu voba fláknuli na motorce a ty hnáty si znovu přerazili. Ach jo. Ale kdyby jen dva z tehdejších asi vosumdesáti železnejch mužů, co jsem tady léčil minule, mohl bych zevnímu fixatéru blahořečit. Je to dobrá zpětná vazba pro každýho doktora a zvlášť tady v terénu. Měli bysme to dělat zodpovědně s vědomím, že až my odjedem zpátky do civilizace, oni tady zůstanou s tím všim, co jsme pro ně udělali aneb v nich zanechali. Jak řikal muj starej primář, nejdůležitější je kontinuita. Jestli na to nakonec sám sral, to už nevim, ale já si to vždycky vybavim.
Tuhle jsem četl článek vod profesora Höschla o tom, že nejstrašnější je, když člověk žije uprostřed blahobytu a vůbec to štěstí necejtí. Článek byl o nás. O typickym Čechovi, jestli jsem to dobře pochopil. Většně věkův nespokojenym člověku se sklonem ke kritice zejména toho, co je vlastně docela prima. Dokonce víc. Podle statistik patříme ke špičce lidí žijících na týhle planetě v blahobytu. Bude to tim, že si celkem prima život sami votravujeme. I tady na základně uprostřed Haiti máme co žrát, je tu internet a pingpongovej stůl. Tři věci, který lidi dvacet metrů od nás za zdí třeba vůbec nikdy nepoznají.
Ruce na Haiti potřebujou
Někdo mu tu ruku uříznul asi hodně ve spěchu. Anebo mu ji soused usekl mačetou a chirurg to jen seštupoval, aniž by ten pahejl nějak modeloval. Mám místnímu chirurgovi Dominikovi pomoc vymodelovat něco lepšího, eště to nikdy nedělal. Já jo. Jednou. Před rokem tady na Haiti na jinym chudákovi, co mu nějakej stroj tu ruku sežral až po rameno. Dominik voperuje pomalu a hodně pečlivě. Se svou rtuťovitostí mu zachvilku na pinzetě servíruju čím dál větší kusy svalů, který má přerušit, aby už to proboha nějak domrdal. To abysme tady nebyli dlouho. Baví mě operovat přesně ale taky rychle. Vymodelujeme to chlápkovi nakonec moc pěkně. Už se mu to nebude blemcat u hrudníku a hlavně ho to přestane bolet. Kvůli tomu přišel a kvůli tomu jsme udělali sobotní vyjímku a provedli jsme výkon, kterej nebyl urgentní. Takovej sváteční, velikonoční, někomu taky udělat radost, ne?
Dneska je neděle a na příjem dorazil chlápek s totálně rozštípanym předloktim. Je to sice zavřený, ale tohle bude Merkur pro závodníky. To už neni ani Lego Technic. Víte, jak uvažuje doktor na misi s vybavenim, ktery je daleko tomu, co máme doma? Nikomu to neřikejte, ale asi takhle: Tak jo. Dlahy dovnitř nedam, protože je nemam a ani tady nesmim, protože se bojíme infekce. Železnej prut tam taky nedam, hřebík je nemlich to samý. Tenkej drát tam rozpadlou mechanickou vrtačkou nedostanu ani kdybych se posral. Pokud bych chytil horní konec kosti, těžko bych bez rentgenu chytil ten dolní. Rentgen na sále nemam. Takže můžu použít jen zevní fixatér. Jenomže nechci provést to, co se tady občas stane. Zevně sice moc krásně fixovaná kost, ale uvnitř masakr, kosti poskládaný halabala, někdy se ani nedotknou. A ten člověk by s tim železem měl chodit maximálně půl roku a pak už zase používat vlastní kosti.
Jak (ne)myslí ortoped
Takže budu postupovat systematicky. Nejdřív si na hřebíky nachytam horní úlomek. Pak k němu přidělam prostřední. Pomůžu si tak, že udělam do ruky dirku na svůj prst, abych si to správný postavení kosti vošahal. To by se nemělo, poněvadž tim udělam ze zavřený zlomeniny zlomeninu votevřenou. Už to ale nebudu nikomu dopředu hlásit jako minule, kdy jsem na povolení čekal spolu s pacientem tři dny. Prostě to udělam. A pak k tomu stejnym způsobem chytim ten spodní úlomek. Protože si to budu moci vošahat, tak udělám vyjímku a nebudu na fixatéru dělat kloub pro následný korekce. Tímhle vyloučim, že jich bude potřeba. Jenomže zlomený jsou vobě kosti předloktí. Budu muset totéž udělat i na druhý strany. Nesmí to bejt těžký, aby to ten chlap unesl a mohl rehabilitovat. A musí to bejt nezávislý, protože jedna kost se kolem tý druhý votáčí a to já nechci blokovat. Jo, perfektní, v hlavě je to vymyšlený. Teď to eště z mojí hlavy dostat na ruku toho chlapa ... uvidíme za dvě hodiny. Příště asi položim dotaz do poradny uLékaře.cz.
Po dalších šesti hodinách zjišťuju, jak to byl nakonec šílenej nápad. Musel jsem předloktí otevřít i s rizikem infekce, abych pomocí hřebíků srovnal přetočené, roztřískané a rozházené kosti tak jak patří. Hrál jsem si s tim skoro 3 hodiny a jsem fakt zvědavej, až zejtra uvidim rentgen. Nemyslim, že by byl výsledek zlej, ale ta efektivita celýho výkonu byla blbá. Bylo to dlouhý, blokoval jsem vostatní, tohle do humanitární mise nepatří. I takhle musí ortoped na poli uvažovat. Ale už jsem na další přemejšlení neměl čas. Na emergency mě zavolali ke chlapíkovi, kterej si "zul" kompletně všechno "maso" z levý nohy a zůstaly mu tam koukat jen zpřelámaný kosti prstů na noze. Jdu mu pomoct s vobouvánim ...
RaRa festival
RaRa je velikonoční festival muziky, kterej je typickej pro Haiti. Muzika se mísí s lidovym procesim. Troubí se na bambusový trumpety, řeže se do bubnů, mlátí do kovovejch zvonů. Něco jako karneval. A taky se do toho prej mísí WooDoo. Jak, to nevim. Tohle jsem si přečetl na Wikipedii v našem lágru, zatimco se to všechno vodehrává pár desítek metrů vode mě. Jenomže když při tom můžeš schytat kulku anebo Ti v lepšim případě jenom přerazí ruku, musíme si nechat tuhle kratochvíli zajít. Snad už přijde brzo čas na to, že po sobě budou Haiťani házet jenom rajčata ... Pak budu v první řadě a sázet to do nich vo sto péro za to všechno, co si tady vzájemně dělaj.
Nicnedělání
Dostal jsem od kamarádky Šárky perfektní článek o tom, jak si zachovat duševní klid v době, kdy vás neustále někdo nutí číst e-maily, z nichž devadesát procent postrádá informační hodnotu. Je prej hodně těžký a dost možná nejtěžší se úplně vypnout. Snažíme se za každou cenu stihnout to, do čeho nás vlastně nutí vostatní. Mně se taky nedaří tomu vzdorovat. Proč jsem tady, na Haiti, má tak možná ještě jeden důvod. Soustředim se na jednu práci, která mě maximálně uspokojuje a snad ji dělám i dobře. E-mail sem leze hodiny a někdy nedoleze. Dobře mu tak. Telefony tady nezvedám, protože bych za minutu prožral tolik, co na snídaních za měsíc. Místní voperátor je totiž dost vostrej, i když to na primitivních bilboardech nevypadá. A po každý voperaci si vylezu na strom na dvorku nemocnice a jen tak lelkuju. A jde mi to skoro stejně dobře jako chirurgie. Takže tolik asi vo tom, proč zrovna já jezdim na humanitární mise jako lelkař bez hranic s organizací Lékaři bez hranic.
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).