Nekupujte Haiťanum televizi, doprdele ...

Ta má ale kozy, ta koza. Myslim si, zatimco jdu do práce s kozou. Jde přede mnou. Sotva se vleče s outěžkem. Vemeno až na zemi. Je přes čtyřicet na sluníčku. Počasí po jedný bouřce a zároveň před další. Triko mám mokrý do minuty, co si ho už zavlhlý voblíknu. Nevodpařuje se. Do tý stoprocentní vlhkosti okolního vzduchu se už žádná voda nevejde. Jdeme spolu příčnou ulicí. Nevypadá jako ta v Harrym Potterovi. Je sice taky hnusná, špinavá, plná louží, ale neprodávaj tu kouzelnický hůlky. Vlastně všechny ulice jsou tady příčný. Vlastně všechny jsou tak trochu vzpříčený ... Plný krámů, hald zatuhlýho betonu, odstavených aut. U nás se na takových jezdí motokros jako pouťová atrakce. Prostě se ty ulice vzpřičily plnit úlohu, pro kterou lidi ulice vymysleli. Aby se po nich dalo přejít z bodu A do bodu B. To tady nejde.

Dvoumužná vrtačka
Přivezli nám kluka z Jacqmelu. Spadl z motorky. Už mě to nebaví ani konstatovat, všechno tady je způsobený pádem z motorky. Když Yves s místním chirugem Dominikem sešijou nárazem prasklý střevo, začíná můj byznys s doslova rozštípanym a navíc votevřenym zápěstim. V Evropě by hrůza jímala všechny, co z toho bude a co bude nejlepší udělat, aby to bylo absolutně super. Tady bude nejlepší to, abychom začli voperaci, a uvidíme. Dominik mi pomáhá. Rozříznu podélně celý zápěstí v původní ráně, která už tam byla. Přetočený kosti narovnám a po hmatu srovnám do anatomický polohy. Tady končí evropská medicína. Co dál? Dlahu nemám, dráty můžu vrtat jen mauální vrtačkou a poslepu, protože rentgen na sále není.
Vrtačka váží desetkrát míň, než je stará. Pořád to jsou tři kila. Dvoumužná práce. Držim v prstech maličký kosti toho kluka a zároveň přidržuju směr drátu, aby mohl Dominik vrtat vobouruč. Celý se to klepe, hází, drát je křivej. I když celá ta váha míří proti mejm prstum a ruce, neuhnu a snažim se to směrovat. Zkoušíme to skoro hodinu. Bez úspěchu. Nejdřív bych dal nejradši facku tý vrtačce. Hned potom Dominikovi, že neni schopnej udržet směr. Jenže kdo by byl, to neni jeho chyba. Pak bych si dal facku sobě. Ale co víc můžu dělat? Po marnym boji je čas přiznat porážku v boji za vítězstvim nad drátama. Zavíráme ránu, držim to zevně v nejlepší možný pozici a sádrujeme to celý jenom. Mohl jsem tam narvat zevní fixatér, ale tohle dělat dítěti nechci. Budu doufat, že pan Rentgen mi bude nakloněn. Byl. Sedí to perfektně. Tak eště aby to vydrželo. Šťastnej z toho ale nejsem ...
Co se tady "móňáš"?
Ve středu dělam jenom samý menší chujoviny. Jsou ale potřeba víc, než ty věci, co dělají velkýho chirurga největšim. Někdo se musí starat o každodenní převazy. Tak pílim francouzštinu a kreolštinu s Rachel, chirurgickou sestrou na ambulanci. Po dvou letech pracuje naprosto samostatně a vlastně většinu času bez doktora. Viděla tady už takovejch chirurgů. A každej jí ukázal to nejlepší, co znal. Takovýhle vzdělání bych si přál. Ne ty hovadiny z knížek.
Protože mě Rachel zná a protože jsem fakt tupej a to i na jazyk, neudělal jsem za ten rok ani pídě pokroku. Rachel si ale myslí, že jsem šikovnej chirug, takže mě děsně respektuje. Neřikam jí, že dost možná i jako chirurg stojim zahovno. Tak si tak "móňam" až do večera. Jen jsem si na hodinu vodskočil na fyzioterapii, kterou mi jednou tejdně coby ortopedovi přísluší supervizorovat. Furt tam maj to jedno zabetonovaný kolo, dvě postele a ribstol. Ale co s tim dokážou? Tihle lidi ví, jak s váma dobře zacvičit. U většiny pacientů jen přitakávam a chválim fyzioterapeuty za perfektně odvedenou práci. Pamatujou si moje jméno. Já jejich už ne. Stydim se. V lágru jsem natáhnul provazolezecký lano. Pětkrát pokus přejít a leje ze mě. V tomhle nejde dělat jakejkoliv pohyb. Sednout si a zvedat piváka tak maximálně. Zvedam kolu a mám jí plný zuby. Už jste někdy chlastali kolu proti vaší vůli?
Železným mužem rok poté ...
Čtvrtek je ve znamení ortopedie. Myslim si to až do ranní vizity. S Yvem objevíme zastřelenýho a ještě jedno slepý střevo. Na sál jde zastřelenej. Zastřelili ho do žaludku, sleziny, tlustýho střeva a ještě to prošlo levou plící. Nikdo nevyšiluje. Prostě se kouknem dovnitř, opravíme, co se dá. A jako správný ateisti víme, že tady asi Bůh nepomůže. Ještě uříznout parádně uležený slepý střevo a už se chápu nadrženou rukou vrtačky. Jeden sál je vyhrazenej pro gynekology. To je novinka. Když ale slíbim, že zlomenou holeň zavrtám do dvaceti minut, dovolí mi tam vlézt. Anestezioložka Yo udělá spinál za tři minuty, takže mi zbejvá sedmnáct.
Horní tři hřebíky vrtam tak, že mi od manuální vrtačky cáká krev kolem. To je fofr, voe. Sto votáček za minutu? Pod hadrama ze mě vyloženě pot chčije snad všema pórama, co na kůži mám. Dost možná se mi za chvíli votevře i konečník, aby ta voda mohla ven. Zavrtám spodní tři, naházim na to karbonový spojky, dotáhnu to předtim, co celou nohu pořádně natáhnu a podle voka srovnam. Jsem hotovej asi za vosumnáct minut. Minuta přesčas. Sakra. Před rokem jsem tohle šroubovával hodinu. Instrumentářka spokojeně mlaskla. Tak to je dobrý znamení. Slovně pak ještě dodá, že jsem byl kurva rychlej.
Druhej pacient už je Merkur pro pokročilý. Holenní kost je zlomená se dvěma meziúlomkama. Navíc je to zlomenina otevřená a někdo ji tady nechal parádně tři tejdny uležet. Kostě na mě koukaj pod vokrskem mrtvý kůže. Po důkladný vočistě, kdy se kartáčuje kromě kůže taky hluboký podkoží, vrtám horní a dolní šrouby a po jednom do každýho úlomku jako joysticky. Po naložení konstrukce fixatéru začíná hra kdo koho dřív srovná. Já kost nebo kost mě? Vyhrál jsem. Sedí to dobře i na rentgenu, kterej se vodehrává až tři hodiny po voperaci. Moje rentgenový voči ještě nevosleply. Moji kolegové za západního světa si tohle nepředstaví. Je to výhoda, když za vočima v hlavě už nic jinýho neni, aby vás to zastavilo před šíleností, jejíž pravděpodobnost úspěchu je rovna štěstí pří sázení na dostihovýho koně, co má tři nohy ...
Voperace na papíru ...
Už je zase večer. Jsem unavenej a línej jako prase, co jsem potkal po cestě do nemocnice hned po tý koze. Usnout mi ale nedá můj zejtřejší chirurgickej program. Rozhodl jsem se, že stůj co stůj zavřu dvoum několikaměsíčním slečnám hluboký rány na nohách. Ta jedna už málem přišla o nohu. Předchozí chirurg se smiloval, měl bych to dotáhnout. Sedim nad kompem, hledám studie a fotky, který by mě navedly při úvahách, jak to vyřešit. Našel jsem si takovou pěknou věc. Jmenuje se to fasciokutánní lejtkovej lalok. V podstatě jde o to, že se lejtko voholí až na svaly a získanej lalok se dá přetočit kamkoliv dolu po noze, kde je potřeba něco zakrejt. To už smrdí plastickou chirurgií. Taky si maluju, jak budu u druhýho dítěte votáčet kůži zezadu na stehně, aby mi to pěkně vyšlo. Nad těma rozkreslenejma vobrázkama poklidně usínam ...
Koleno na patu
První dítě je jednodušší. Má děsnou díru pod kolenem, tak deset krát deset centimetrů, hluboko do podkoží. Yves se nabídnul, že mi bude asistovat. Neodmítam, ale klepou se mi pařáty. Když vám na krk dejchá chirurg, co voperuje jako sám ďábel, je to psychickej záhul. Skalpelem kroužim zezadu na lejtku a na stehně různý půlkruhy a vyřezávám trojúhelníčky. Pak to celý pospojojuju a trojúhelníčky našiju jako volný laloky tam, kde je díra na nártu. Tyvole, vychází to na milimetr. Celý to včerejší malování perfektně vyšlo. Z papíru jsem to dostal na nohu. Díra je zavřená. Pokud se to všechno krásně zahojí, tak jsem Ti, Abigueille, udělal krásný vomalovánky. Budeš chodit, nezatuhne Ti koleno zkrácenou kůží a jednou budeš další pěkná haiťanská kůže. Hodně originální.
Druhý dítě je na tom daleko hůř. Auto mu málem ujelo nohu. Otevřená zlomenina celýho kotníku, kloubu a všech nártních kůstek už smrdí nasedlou infekcí. Zelená je barva naše, říká si svině pseudomonáda. Poznávam ji po čuchu. Normálně do tohohle terénu žádná transplantace nepatří. Tady jde ale vo nohu tak jako tak a já to dneska musim zavřít. V životě jsem tenhle typ operace nedělal. Než si to rozmyslim, mám celej lalok vyříznutej a připravenej k přetočení. Celý uřízlý lejtko mi visí na šťopce u Achillovy paty. Přetočim to na tu díru na nártu. A tyvole! Vono to zase sedí. Otec by řekl, že jako prdel na hrnec. Asi máme dneska s Berthou šťastnej den. Bertha je ta čtrnáctiměsíční dáma dole pod mym nožem totiž. Přišiju to. Díra na lejtku by měla přerůst granulacema, což je taková červená tkáň, na kterou se pak dá transplantovat jemná kůže, kterou zase seberu třeba někde zepředu na stehnu. Hlavně aby se přihojil ten spodek. Tim nekonečnym malym krvácenim po převazech je Bertha bílá jak smrt. A to je to malá černoška.
Lyonell, Sa ka fete?
Hledal jsem ho hned první den. Našel jsem ho zavřenýho na voddělení komunikace. To je zřejmě hit i tady na Haiti. Každá správná nemocnice má oddělení pro vnitřní a vnější komunikaci. Bez něj se už lidi nedomluví. A protože zjistili jako já, že Lyonell je fakt chytrej, tak začal kromě překladatele dělat taky komunikanta. Skočil mi do náruče. Doslova. Váží třicet kilo i s postelí, i když je stejně velkej jako já. Fakt mě rád vidí. A já jeho. Nepřerušili jsme kontakt, pořád jsme si přes ten rok psali. Máme jedno tajemství, který později musíme vyklopit. I to nás spojuje. Je jak můj brácha, akorát že je tak trochu z Haiti. Zdravíme se a pak ještě několikrát. Později odpoledne mě provádí po nemocnici a ukazuje mi, co je novýho.
Myslim, že Rakušan Martin, expat z oddělení komunikace, mi závidí stejně jako vostatní expati, když se se mnou místňáci baví a zdraví. Všichni doktoři mi každý ráno tlapkaj na packy, řikáme si vzájemně kreolsky "já na bráchu a brácha na mě". V originále je to foneticky "korej, ma korej". Možná ještě líp řečeno to znamená "Tvoje věc, je i moje věc." Anebo "Jsem s Tebou, pičo". Jo, to bude asi nejlepší. A taky jsem pokročil z roviny oficiálního "Kouman ou ye?" do "Sa ka fete?". To si řikaj jen mezi sebou. Asi něco jako: "Tak jak to jde, voe? Banik, pičo ...". Prostě se ke mně chovají víc přátelsky. To si nezasloužim. Ale užiju si to. To jo. Minulou misi se takhle chovali k více lidem - Malik, Hanne, Nico. Teď jen ke mně, heč.
V minutě je všechno, život i smrt
Dneska nebyla ani minuta, kdy bych byl vnitřně nasranej. To se vám tady totiž stane tisíckrát za den. Neskutečný vedro, hlad, žízeň, děsný pracovní podmínky. Nic nefunguje tak, jak jsme zvyklí my, Evropani. Ale zato se tady mají lidi rádi a hezky se k sobě chovají. A proto bych si radši jazyk překousnul, než někomu říct něco hnusnýho jenom proto, že všechno neni stoprocentní. Musim myslet pořád na to, že já jsem tady proto, abych sloužil a pomáhal. Ne abych panoval a šikanoval, tak jak to běží na všech chirurgiích a že už jsem jich desítku prolezl včetně těch za hranicema. A tak když jdu domu, nepřekvapí mě, že mě zatáhnou na JIP, kde akorát umírá pacient. Nad nim stojí sestry a příbuzný a jenom místní anesteziolog vyvíjí nějakou činnost za účelem reanimace toho chudáka. Jsme na Haiti, vole. Takže si vyhrnu rukávy, nikoho nehonim a přikládám se k dílu ...
Tohle je na týhle práci to, co miluju. Nemyslím umírání. Není potřeba se ničeho bát. Je to život a na ten je nakonec každej doktor krátkej. Žádnej stres. Jednu minutu jdeš po nemocniční chodbě, spokojenej sám se sebou a se dnem, co jsi dneska prožil. A v druhý minutě skáčeš po hrudníku dvaadvacetiletýmu chudákovi, co ho druhej chudák zastřelil. Mechanicky děláš práci, pro kterou Tě školili. A pokud jsi ještě trochu člověk, tak s tim druhym alespoň málo soucítíš a chceš mu pomoct. Já chci, aby to ten kluk přežil.
Po třiceti minutách končíme neúspěšnou resuscitaci. Má mokrej hrudník a břicho. To neni jeho pot. To jsou potoky toho mýho. Ufuněnej vypadnu z JIPu. Vedoucí nemocnice hlídá dveře, za kterejma se srocuje dav příbuznejch tušíci, že tenhle brácha, syn, bratranec a švára už domu nepřijde. Pokračuju v cestě domu, kterou jsem před půl hodinou začal. Jakoby nic. Někde to ale v tobě zůstane. Někdy to vyplave. Mně už za tři minuty venku před nemocnicí. Je tam asi jeho holka. Nebo možná žena. Šíleně brečí. Cesta domu je mokrá. Alespoň v mých očích je plno vody ...
Nekupujte Haiťanum televizi, doprdele ...
Když se na příchod hlásim strážnejm, něco se změnilo. Sice mě pozdraví, ale nezvednou voči vod televize. Aby se nenudili, koupili jim na stanoviště televizi. Výsledek? Míň mluví, víc čumí, míň legrace. Ale pořád nás snad ještě hlídaj. Je to naše západní myšlení, který se snažíme implantovat tady. Nemyslim Lékaře bez hranic. Ti jsou tady nepochybně užitečný. Proč jim ale ostatní svět dává prachy do kapsy namísto toho, aby jim pomohl v tom, jak se líp postarat sami o sebe? Na ulicích jsou vraky americkejch aut, americký vodpadky, americkej igelit. Smetiště světa ve jménu pomoci. A pořád stejně chudej Haiťan mezi tim vším. Dřív měl alespoň banán. Teď drží prázdnou flašku vod koly. To žeru. Bohové musí být šílení (1980, režie Jamie Uys). Běžte tu flašku vyhodit na konec světa ...
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).