Bejt přejetej náklaďákem, asi nebudu telefonovat ...

Přes břicho mu přejel tirák. A co myslíš? Leží v nemocniční posteli a telefonuje. Drápalík z Vesničky mý střediskový by čuměl. Tenhle chlápek je skutečnej, je z Haiti a vůbec mu nevadí, že má těžkou zlomeninu pánve a pravděpodobně přerušenou močovou trubici. Zřejmě vypráví kámošům, že je to podruhý, co zdrhá před woo-doo. Koukám na jeho levej kotník. Zdeformovanej, plnej jizev, omezená hybnost. To bude asi patřit k haitský motorkářský elitě. Tyhle chlapy jen tak něco neporazí. I když je to starej americkej tirák Mack, jehož váha se podle mě musí blížit šesti, možná sedmi tunám. Teda když neni naloženej. A to von asi byl ...

Včerejší přesun ze základny v Port au Prince do dvacet kilometrů vzdálenýho Leogane proběhl hladce. Jenom tři a půl hodiny jízdy autem. Jo, ušel bych to rychlejš pěšky. Pondělní ranní doprava byla ještě výživnější než ta večerní v neděli. Zase to jede v šesti pruzích. Jedinej háček je, že silnice má šířku dvou ... Motorkáři se zkušeně prodírají mezi autama až mám někdy dojem, že je snad podjíždí. A když už je motorkář fakt unavenej, tak zaparkuje motorku blízko pomyslný bílý čáry uprostřed silnice a zajde se vobčerstvit do přilehlýho stánku. To jsem včera na vlastní voči viděl. A všichni tu jeho motorku objíždí, nikdo netroubí a nikdo ji neporazí.
Silnice je perfektní. Míjíme místní autobus TAP TAP, kterej uvíznul v louži. Je to normální pickup, kterej je prodlouženej speciální konstrukcí, takže v rámci hry Tetrix pojme až vosumnáct Haiťanů na jednu korbu. A když řikám, že byl v louži, tak to znamená, že po střechu zmizel pod hladinou kalný vody uprostřed vozovky. Jo, hochu, louže jsou tady dost hluboký ... To už vím z minulý mise. Kolem káry poplavávaj Haiťani a meditujou, jak tu situaci vyřeší. Tušim, že tam to auto zůstane navždycky, další auta ho postupně zatlučou do bahna a majitel si koupí novej krám na nejbližšim rohu v hodnotě padesáti americkejch dolarů.
Po cestě míjíme ještě pár kuriozit. Chlapíky, co se na střeše autobusu kloní pod elektrickejma drátama nad silnici, když je v osumdesátce podjíždí, krávu pasoucí se uprostřed pobřežní "dálnice", slum, kterej je votevřenej přímo do silnice a v něm v mračnách prachu žijou nějací lidé snad ... Leogane se změnilo. Po zemětřesení tu zůstaly asi tři budovy vcelku. Teď jsou tu čtyři. Jednu přistavěli, má celý dvě patra. Jinak tady poznávám po roce a půl každej šutr nekonečnýho rumiště, kterym je tohle starý epicentrum. Základna Lékařů bez hranic se nezměnila. Akorát už nemusíme spát pod stanama. Sprchy jsou ledový, i když vypadají jako v M.A.S.H. Záchody jsou turecký, velká díra uprostřed a šlapky po stranách. Chybí hledáček s muškou ...
Přijel jsem před polednem, vybalil si základní věci a že se dneska půjdu do nemocnice jenom juknout! Žádná práce dneska, jsem po cestách a časovym posunu unavenej přeci. Vylezu před základnu, do nemocnice půjdu pěšky. "Nazdar Tome!", řvou na mě. Tyvole, rok a půl jsme se neviděli, každej měsíc jsou tu noví expati a voni si pamatujou moje jméno! Takovýho vola asi neviděli ani na Haiti, jinak si tu nesmazatelnou paměťovou stopu nedovedu vysvětlit.
Vcházim do nemocnice přes strážný a je to tu zase: "Tak ses vrátil?" Nojo, sem se přijel juknout, jestli vy krávové nabušený děláte dobře svoji práci, řikam jim lámanou francouzštinou nazpátek a přidávám pár kreolských bonmotů. Už se mi zase smějou. Tak to jsem doma! Vlezu do kontejnerový nemocnice a znovu: Tom! Tom! Ca va, Tom!? Jako bych včera odešel. A fakt úplně přesně tak. Než ujdu sto metrů chodby mezi vchodem a sálama, je tu první pacient, kterýho mi referuje můj oblíbenej doktor z emergency. Krátce mě pozdraví a prostě začne ... Nejdřív jsem mu chtěl říct, že jsem v nemocnici minutu a naposledy jsem tady byl před šestnácti měsícema. Ale pak si v klidu vyslechnu, co má za případ, řeknu mu, co má dělat a je to vyřešený. Každej si jdeme po svejch a je to jako v roce 2010 uprostřed mojí mise tady.
Pomalý rozkoukávání se nekoná, sjedu první dvacítku rentgenů ortopedickejch pacientů na starym kompu, co má novou vobrazovku akorát, projdu si kus vizity, chvilku koukám na nějakou úrazovou díru do střeva, co tady štupuje můj francouzskej kolega chirurg Yves s místním chirurgem Dominikem, vyřešim dvě ambulantní kontroly a než se votočim, je pět večer. Tak jo, vlastně jsem tak moc nepracoval. Zřejmě vypadam tak, že jsem vlastně minule vůbec nevodjel, takže se mnou všichni takhle i zacházejí. A to je dobře. Jak nesnášim loučení, tak shledání s polibkama taky moc neholduju. Prostě jsem přišel, a kdeže je nůž, a jedem ...
V noci jsem nespal. Časovej posun mě probudil už ve dvě ráno. Ten místní muezín tentokrát hřímá v novym kostele přímo naproti mýmu chlívku. Ráno vstávám nenaloženej, prostě jako normální chirurg. Sbalil jsem si svoji osvědčenou výbavičku - sikový kleště, kombinačky, kobercovou pásku, sadu klíčů, gumičky, vteřinový lepidlo, brejle, rukavice a fonendoskop. Ten jedinej mě identifikuje od logistiků, který tahaj na zádech obdobnej bágl. Oni montujou konstrukci nemocnice, já konstrukce na pacientech v nemocnici. Rozdíl mezi náma je minimální.
Ranní hlášení je pro mě novinkou. Odehrává se ve stanu, co je v něm už poránu kolem čtyřiceti stupňů. A protože tady teď každou noc prší a přes den se to krásně vodpařuje, sauna je hotová. Hlavně teda když kluci haitský zavřou vchodovou plachtu, aby je nevofouklo ... Pak se jdeme podívat na rentgeny z předchozího dne a nakonec uděláme první plán operací na sále. Novinka je, že tentokrát jsem tu zřejmě za čistýho ortopeda. Yves vede tým čtyř místních chirurgů. Je už v důchodu, ale to mu na zkušenosti a chirurgickym umění neubírá. Je mi jasný, že se do jeho břišních záležitostí nebudu míchat. Trochu škoda pro mě, ale projekt Lékařů bez hranic tu není pro mě, já jsem tady pro projekt. Takže si tu "čistou" a "špinavou" práci rozdělíme a každej si jdeme po svejch.
Protože Yves začíná s perforací střeva a sterkorální peritonitidou, který jsou zjevně urgentní, jdu na ambulanci. Sestra Rachel mi servíruje jeden případ za druhym, jako bych fakticky včera odešel a byl tu zase ty tři měsíce. Přitom ji vidim právě asi tak prvních pět minut. Zlomenina, zlomenina a ještě jedna. Křivej hnát, rovnej hnát, zevní fixace, gumová nezhojená paže ... Tisíce bizardností, který uvidíš jenom tady ve třetim světě. Před polednem si projdu vlastní vizitu a vysbírám si pacienty, co je potřeba "dodělat" po předchozim ortopedovi, kterej odjel už před tejdnem. Už mám zase pěknej program. Takovej úrazovej, to já rád. Prej jim tady poklesla statistika úrazů. Nevim, jestli pro lenost předchozích ortopedů, pro možnost referovat pacienty do okolních nemocnici anebo pro lepší dopravní situaci. No, to třetí je hodně nepravděpodobný ... Každopádně já tu statistiku zase vymaluju, i když na to mám jen měsíc. Přijel stupidní ortoped, doktor šroubovák, mistr matka. A dotáhni to!
Po obědě jsem králem na sále já. To znamená, že pokorně přilezu, vyslechnu si emoční výlev dávno vyhořelý anestezioložky, u který jsem si marně předsevzal, že pokusem o vtip ten burn-out syndrom zvrátim. Dojdu si s pomocníkama pro pacienta, přeložim si ho na lůžko, udělám drobný anesteziologický úkony a jdu si umejt ručičky. Teprve pak se ze smetáka stává chirurg, ale v žádnym případě šéf týmu, jak to známe z Evropy. Tady jsou jiný pravidla a zjevnej matriarchát. Já ho ale respektuju, mě to nevadí, když baby velí. Já řvaní nerad. První případ je ten náklaďákem přejetej chlapík, co si tiše krvácí z pánve, což můžou bejt i litry. Asi ne v jeho případě vzhledem k růžovýmu jazyku nebo jak se dá chudokrevnost u černejch kluků jinak poznat?
Upřímně, eště jsem pánev nikdy nefixoval. O to víc suverénně přikročím k dílu. Viděl jsem to pěkně vymalovaný v knížkách a povídali nám o tom na jednom chirurgickym setkání na pitevně, kde jsem si to bohužel nevyzkoušel. Může se to dělat dvojím způsobem. Ten lehčí je pro stabilnější zlomeniny. Tahle je nestabilní, takže volím ten těžší způsob. Hřebíky se musí zavrtat do pánve zboku a ne zepředu, jako v prvnim případě. V praxi to znamená, že si v duchu představíš pánev ve 3D a pak se v týhle dimenzi snažíš odhadnout správnou polohu hřebíku. Už jsem psal, že na sále není rentgen, aby si člověk ověřil, kam to vlastně šroubuje, žejo? No, neni tam.
Vrtam opatrně. Když to sklouzne zevně od pánve, můžu nanejvýš roztrhnout nějakou stehenní tepnu. Když to sklouzne dovnitř, budou děravý střeva anebo močovej měchýř. Takže to sklouznout nesmí. Nesklouzlo. Na hřebíky jsem napráskal karbonový trubky, dotáhnul celý na krev a parádní hrazdička je hotová. Škoda, že to ten chlápek zřejmě nedocení. Ale bude moct zase brzo chodit a přestane trochu krvácet. Bohužel mu ten tirák roztrhnul močovou trubici. Aby mohl čůrat, dělám mu díru do močovýho měchýře přes břicho a zavádím katetr epicystostomií. Pak se bude muset zavolat urolog z Port au Prince. Jestli tam nějakej eště je ...
Srovnám pár zlomenin, jednu dětskou, pár dní starou, co tady asi někdo zapomněl. Zavrtám ještě pár hřebíků a některý necham udělat doktora Dominika, co ho baví ortopedie. To je vlastně poslánim Lékařů bez hranic. Měli bychom vzdělávat místní lidi. Ode mě se žádný vzdělávací informace nedají čekat, na to jsem příliš blbej. Ale praktický zkušenosti už dávat můžu a když to někoho zajímá, rád to dělám. S Rachel se mrkneme na pár dobře uleželejch zlomenin na ambulanci, některý si zvu na reoperaci. Občas je s podivem, co tady někteří doktoři provádí. Ale nejsem tu, abych hodnotil a myslel, jsem tu, abych pracoval. Tak to dělam.
Před hodinou bylo sedm ráno. Teď je sedm večer. Čas tu letí, voe. Jdu na základnu, dneska máme tejdenní setkání a jistě velice zajímavou a poučnou diskuzi. Odehrává se ve francouzštině. Vytáhnu ze svýho xichtu výraz "to žeru" a zaměřim ho tak trochu neurčito do terénu nad hlavama svejch kolegů. Perfektně to vyjde, tu hodinku strávim v blažený tuposti, zatimco se probírají toalety. Asi nerozumim všemu (možná ani pětině toho, co se tady vykládá), tak jsem chytil jen to o těch hajzlech. A je konec. Rozdam irskou čokoládu, irskou whiskey, co jsem přivezl, vylepim si na domeček irskou vlajku a zalezu si za pec. To už ale jako úplně normální čekej Honza. Teda vlastně Tomáš.
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières(MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières(MSF).