Haitská apokalypsa podruhý ...

A už mě zase sežrala! Kráva jedna bílá, veliká. Boeing 737 společnosti Air France mě zkouší natrávit ve svym žaludku, mezitim co letí na Pointe a Pitre v Karibiku. Tam mě vyvrhne mladejm, který mě ponesou ještě kousek dál až do Port au Prince na Haiti. Tam skončí moje utrpení v útrobách ptáka Noha a začne ta pravá Gulliverova cesta. Sedim tady uprostřed turistů a řikam si: Krávové, já letim doprosřed masakru a vy si letíte válet šunky na bílý pláže! Kdybych byl na jejich místě, tak by mě nějakej magor v tričku MSF taky nezajímal: Ať si letí, když ho to baví. Já si jedu válet šunky ... Když jsem ve čtyři ráno nastupoval na dublinskym letišti, přemejšlel jsem, kdy se objeví dobrý znamení a co to bude. Objevilo se téměř okamžitě.

Čtyři Hell Angels leželi rozvalení v lenoškách kavárny StarBucks. Zjevně po nějakym hustym irskym tahu. Chlapi jako hora, potetovaný ruce, kožený křiváky s nápisy "Pekelní andělé", řetězy na hrudích a těžký prsteny na pařátech. Boty s vokovanou špičkou na hnátách, co měli bezostyšně přímo na kavárenskym stolečku uprostřed všech těch cestujících lidí. Kašlali na to, co si kdo myslí. Svoboda! Dneska prej už nenosej železný tyče a nerozbíjí, na co přijdou. Věnujou se tomu základnímu - řízení parádních motorek asi. Těmhle čtyřem chlápkům bude dost přes padesát. Bílý, dlouhý vlasy jim ledabyle splývají přes ramena. Jeden je vylepanej dohola. Jak má ten milimetrovej šedej vlas, vypadá, jako by měl kebuli natřenou nabílo. Přistihnu se, jak na něj čumim, až si toho jeden všimne. Zabodne do mě tak hustej pohled nazpátky, že tenhle souboj vydržim sotva dvě vteřiny a musim vočima uhnout. Je to vpohodě, jsem v dobrejch rukou. Všechno dobře dopadne, to už je teď tutovka. Tihle čtyři to zařídí. Tihle čtyři to tady řídí, víme?
Večer jsem dodělával poslední věci svýho virtuálního firemního světa. A taky na poslední chvíli balil. A taky se věnoval rodičům, Sylvě a dětem. Spát jsem šel s dobrym pocitem, že je všechno redy. Tohle je to nejdůležitější, aby člověk vojebal sám sebe, že se přeci jen chová zodpovědně a že všechno zařídil na dobu, co tady nebude. Už pár minut potom, co jsem zavřel voči, to začalo hlodat. A hlodalo to až do tří dorána, kdy jsem zase vstával. Neusnul jsem. Sylva se ve tři sama probudila. Je to napojení po těch letech. Nesnášim loučení. Můžu bejt šťastnej, že mi Lékaři bez hranic tentokrát umožnili letět napřímo, abych se vyhnul ženevskejm depresím v hotelu U Draka. Dám ji pusu. Dám si pozor, abych nevzbudil děti. Káťa včera brečela. Dělal jsem hrdinu, aby nepoznali, jak moc se mi chce taky řvát. Loučení by měli zakázat ...
V Paříži jsem cestu od jedný brány ke druhý urazil asi za hodinu i s překonáním bezpečnostního rámu. Pohyb na CDG letišti je na celodeňák s velkou svačinou. Sotva jsem si dřepl, abych v bázni boží vyčkal dalšího nalodění, už volají moje jméno. Cože? Jdu se zeptat k stojánce, co jakože mi chtějí? Prej jsem mezinárodní letec a jako takovej musim projít policejní prohlídkou. A jestli něco pašuju, alespoň ňějkaý chlasty nebo voňavky? Se podělali, ne? Letim z Irska, kde se platí Eurem a je to v Evropě. A jsem Čech a jsem ze země, která je přímo uprostřed týhle Unie. Nechápu. Prej v Pointe a Pitre nejsou fízli, tak si to musíme užít už tady. No nic, řadim se do fronty mezi haiťany a číňany. Se mnou je mezi dvaceti vostatníma ještě jeden běloch.
Imigrační fízl mi dá štempl na palubní lístek a tim podělanym rámem musim projít ještě jednou. Tentokrát je tam nějaká důležitá, takže muj baťoh projíždí tak dlouho, dokud v něm nezbyde jediná baterka. Zapomněl jsem jí říct, že na tu bombu mi stačí jenom tři spojený tužkovky! Slepíš to vteřinovym lepidlem k fonendoskopu a pak to hodíš po pilotovi jako boly. To ho většinou okamžitě vyzkratuje a letadlo jde k zemi jak šutr ... Kvůli nám, internacionálům, máme půl hodiny sekeru na vodletu. My si to ale užili. Heč, dělám na vostatní, trapný evropany. A kluci haiťský se smějou bílejma zubama a tim jejich bublavym smíchem. A je jim už zase všechno jedno ...
Takže jako minule. Základní votázka. Proč? Proč jedu zase na misi s Lékařema bez hranic? Kdo tam nebyl, tak si bláhově myslí, že základnim motivem je pomoc. Jak jsem zjistil při debatách s lidma, co někde byli, chuť pomáhat je sama o sobě strašně slabou valutou za tu štrapáci, kterou s tim máte. Předně vás to musí bavit. Musí bejt nadšení, jinak tam neni ani ta pomoc.
Já jedu konkrétně znovu na Haiti proto, protože mě baví dlouhodobý projekty. Baví mě sledovat vývoj a mít zpětnou vazbu. Taky si chci vodpočinout od přepapírovaný americko-evropský medicíny. Chci to dělat jako chirurgický dědci kdysi, když se ještě vymejšlely nový voperace a operační nástroje. Pacient tehdy nebyl jen číslem na papíru nebo v počítači. Nebyl součástí předpověditelnýho matematickýho algoritmu úspěšný léčby, která se ověřuje výzkumem evidence based medicine. Jediná veverka stačí an to, aby udělala s lékem A stojku na levý pracce a už je z toho publikace dvětovýho rozměru v renomovanym odbornym časopise. A je v tom dobrodružství, to taky každej z MSF přizná, když se neskovává za nějaký neuvěřitelný ideály. No a pak je v tom ta chuť pomáhat. Teprve pak myslim na toho ubohýho haiťana. Takže ta pomoc je vlatně takovym vedlejšim účinkem toho všeho vostatního.
Když jdeme na přistání v Port au Prince, koukám přes hlavy dvou frantíků z vokýnka. Mění se to. Rostou tu nový baráky. Furt je to ale děsnej slum. Z letadla vystupuju ještě za světla, takže ten minulej dojem při stmívání chybí. Působí to skoro vesele. Imigrační se taky změnilo. Tentokrát nám rozdali zelený lístečky už na Guadelupu, takže jsme měli dost dlouho na to, abychom to vyplnili. Kontrolou procházíme rychle. Baťoh po pásu nejede a nejede a tak mě chytá fantas, i když jsem s tim trochu počítal. Nejdůležitější krámy jsem si vzal s sebou do letadla. Nakonec přijel, zabalenej do igelitu tak, jak jsem ho v Dublinu podal. Hurá.
Koridor mezi letištěm a silnicí jdu tentokrát sebevědomě. Vím, že na konci bude čekat někdo od Lékařů bez hranic. Špína, hnus, tohle si pamatuju. Čeká mě řidič. Francouzsky se omluvim, že francouzsky neumim. Ještě se zeptam, jestli čeká jenom na mě a pak už držim hubu celou cestu až na základnu. Už jsme zase v těch hnusnejch ulicích. Pokud by chtěl někdo vidět apokalypsu naživo, tak ať si zajede na Haiti. Stmívá se a kromě každýho desátýho alespoň jednim světlem svítícího auta na ulicích nesvítí vůbec nic. Všechno je šedivý a pokrytý vrstvou šedivýho prachu. Jak kdyby tu zemětřesení proběhlo včera. Co smeje déšť, znovu zahalí prach ze sutin, který ani za dva roky nikdo nevodklidil. Ve světlech těch aut ten šedivej prach působí jako scéna z filmu Terminátor. Jak ty děsný robotický stroje projížděj zdevastovanym městem. Jo, to je přesně vono.
Jenomže uprostřed týhle nicoty se hemží tisíce lidí. Barevně oblečených, celkem čistých, smějou se a baví se. Je neděle večer. Vobčas někde probleskne diskokoule anebo někdo alespoň rozsvítí barevnou žárovku. Takže se ten hrůzostrašnej dojem okamžitě změní na hrůzostrašnej dojem, do kterýho přijel hodně béčkovej cirkus. A zase ty tisíce aut v různym stádiu rozkladu. Do toho všudypřítomní motorkáři bez helem, v šortkách a v žabkách na nohou. Smrad špatně seřízenejch motorů, o nepřítomnosti katalyzátorů ani nemluvě. Někdo táhne jedno auto za druhym. To druhý evidentně nebrzdí a tak voba řidiči živě gestikulujou na kolemjdoucí, aby se jim vyhnuli a oni snad proboha nemuseli brzdit. Jeden kluk najednou přebíhá mezi oběma autama. Flákne sebou, jak se přerazí vo to napnutý tažný lano. Taženej řidič ho brilantně objede a ještě se mu směje ... Haiti, vole.
Je to zvláštní, ale hlavní dojem, kterej z toho mám, je nadšení. Jakoby se v celym těle začal rozlejvat životodárnej adrenalin. Po troškách, žádnej velkej stres a rychlá srdeční akce. Ale dost na to, aby to peklo kolem vypadalo minimálně jako další zajímavá zkušenost. Z našeho auta je to zajímavý. Tak si chvilku představuju, jak pro mě na letiště nikdo nepřijel a já jdu těch jedenáct kilometrů na základnu pěšky. Ve třicetistupňovym vedru, bez mapy, hladovej, žíznivej, bez francouzštiny, natož kreolštiny. A bez peněz taky. To se to dobrodružný, když si vezeš zadek. Občas tu kontrastuje úplně nová a vyvoněná Toyota. Třídní rozdíl na Haiti. Jo a jedna novinka! Málem mě porazilo, že jsme třikrát zastavili na semaforu. Na jedenácti kilometrech byly slovy tři.
Základna švýcarských doktorů bez hranic stojí pořád na stejnym místě. Co se změnilo, že se zrekonstruoval druhej barák, kde jsou teď cimry. Když řikám rekonstrukce, znamená to, že hajzl splachuje a ve sprše teče voda. Studená. Když počkáš dvacet minut, teče vlažná. Potkávám tu jenom Danielu. Je to anesteziologická sestra, právě skončila tři měsíce v Leogane a jede domů do Bernu. Sděluje mi první dojmy a to nadšení z ní přímo kape. Je to hlavně proto, že to byla její první mise. Zejtra vstávám v šest a jedu tam, odkud jsem před rokem a půl odjel s nejasnym tušenim, že se vrátim. Slíbil jsem to tenkrát holkám na sále. Budou čumět, že bílej sáhib taky někdy drží slovo ...
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières(MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières(MSF).