Na kole po dálnici! (explore NYC by Favorit F1, chapter #1)
Ohio Ave od pláže a na křižovatce vpravo. 10 kilometrů pobřežní nudy východně. Z červený na červenou. Cvak, vystoupit z nášlapu. Cvak ... cvak ... sakr, cvak! Nastoupit napoprvé, když vám do obličeje valí smrady minimálně dva osmiválece s objemem 3 litry a více? Všude na semaforech řvou předimenzovaný ameriky. Cvak ... sakra, cvak! Zase jsem ten nášlap netrefil. Pokaždý, když netrefím, ujede mi hladká podrážka dopředu a já nemilosrdně narážím. Varlata na rám. Au ... Auuuu!
Poslední křižovatka mi přijde ještě rozlehlejší, než obvyklé fotbalové stadiony. Tři pruhy zůstávají, ale přidávají se zelený návěsti? A mýtnice!? V pravém pruhu po krajnici vyjíždím na most mezi ostrovy. Ty osmiválce řvou teď víc a rozhánějí se po hodně široké tříproudovce za mostem, Loop Pkwy. No a pak to došlo i mně. Jsem na dálnici! Vrtám šlapkama jak magor. A možná jsem přesáhl i speed limit 30, který jsem doteď míjel. Jenže tady je 55 a už je celkem jasný, že jsem vprdeli.
Po osmi kilometrech první sjezd. Nejrychlejších osm kilometrů v mém životě, zcela jistě rychlostní rekord pro Favorit F1 Special, co mám pod sebou. Vydržel to tempo. Já taky. Šílenej strachem vyjíždím táhlým dálničním výjezdem na další sousední ostrov Jones Beach. Dřív to prostě nešlo! Voda, bažiny. Na konci výjezdu se napojuju na dvouproudovku, která má šiři minimálny rwy letiště Příbram. Hned poté je tu výjezdní mýtnice. Na smrt vyděšený mýtný bábě gestikuluji, jestli mohu projet? Nezmůže se na nic. Jen na mě vejrá s otevřenou pusou. Můžu, asi.
Na otočce na západním cípu tohoto ostrůvku hledím do Google Maps. Ano, ano. Tady odsud se nedostanu jinak, než opět po dálnici. Leda, že bych si zavolal Uber anebo vodní taxi. Výborně. Sbírám sílu a užívám si pár kilometrů středem po highway king, kde nikdo nejezdí. Jedu po střední přerušovaný, až se zamyšleně proberu zase u mýtnice s bábou. Ještě nestihla polknout a už je znovu vyděšená. Už se neptám a ještě než zavolá cops, vrtám šlapky a mizím na dálničním nájezdu v protisměru toho, odkud jsem přijel. Než na dálnici úplně najedu, mi to nedá, udělám si fotku pod mostem, kterým začíná nové dobrodružství. Zrovna nikdo nejel a další momentku už jsem nečekal ...
Modlím se, abych nepíchl. Modlím se, abych neurval šlapky. Modlím se, aby mě nikdo nerozplácl. Hlavně ne ty šíleně velký trucky! Je až zajímavý, že si mě nikdo nevšímá!? Před zúžením zastavuju, už nemůžu. Dělám fotku a snažím se za bílou, kde už bohužel není odstavný pruh, kolo rozšlapat na souběžnou rychlost aut. Aby to kolem mě nedělalo "vžum" ale pomalejší "vžuuuuum". No a konečně někdo troubí. Borec v kabrioletu. Mává a klepe si na hlavu. Já mu to neoplatím. Jedu tak rychle, že by mě mohl poryv větru při vyosení z aerodynamický polohy sejmout. Jako na motorce, znáte to, ne? Určitě jsem jel totiž tak rychle jako na motorce.
V městečku slezu z kola a na vachrlatých nohou usedám na chvíli do blue grass. Ano, teprve ve 41 letech jsem si splnil svůj sen - po dálnici na kole! Favorit F1 je silný stroj, to nemohu říct. Ale nějak jsme za těma autama táhli. Šlapal ale jako hodiny. Točil jsem nejtěžší převod. Šel tiše, nízké otáčky, akcelerace slušná, brzdy jsem moc nepoužíval. Při vyšších otáčkách se nepřehřívá, odpor vzduchu minimální, drží stopu, řízení přesné. Co bych vám o něm ještě tak řekl? Ano, jedno mi tam výrazně chybí! Odkládací stolek na pití. Podle toho musí evropské automobilky předělávat svoje BMW like auta, aby uspěly na americkém trhu. Favorit F1 nemá odkládací stolek na kávu!
Tomáš Šebek
Na Favoritu Manhattan kolem do kola (explore NYC by Favorit F1, chapter #3)
Chci jízdenku na kolo, strejdo! Pokladní na stanici Long Beach nechápe a furt dokola mluví o bike permit. Nechci permici! Chci jednorázovou jízdenku do centra NY, chápeš?!
Tomáš Šebek
Na americký cyklostezce na kole pod pokutou $250! (explore NYC by Favorit F1, chapter #2)
Dálnici na kole? Big thanks & fuck you! Dnes jsem chytřejší. Dnes jsem víc než chirurg! Long Beach opouštím přes Island Park na sousední, vlastní Long Island. Intervalový tréning z červené na čevenou po 200 metrech pokračuje ...
Tomáš Šebek
Z Long Beach na Manhattan (explore NYC by Favorit F1, chapter #4)
Na konci Ohio Ave vlevo. Stoupám do pedálů a držím 36kmh na rovince. Jako obvykle se vztekám s dírama velikosti jednoho Favoritu, trpím s kotoučovkama, když dobržďuju na všech(!) křižovatkách na červenou. Smart city Long Beach!
Tomáš Šebek
Afghánistán, mise 2, den 23: Bezesné noci
Ratatatatatatata, ratata ... tata, bum, bum ... 6:09 budíček. Po hodině spánku. Nejdřív štěkající kalachy. Pak kulometná palba. Následuje několik výbuchů. Ne, dneska neslaví. Tohle trvá tři minuty, a to je podezřele dlouho.
Tomáš Šebek
Afghánistán, mise 2, den 13: Je jaro a budí se mi hlavy
Jsem desetiletej kluk. Chodím, běhám, mluvím, umím počítat. Mám paměť. Někde uvnitř mě je moje já. Uvědomuju si sebe sama. Jmenuju se Rahmudin. Běžím po ulici. Auto. Rána do hlavy. Pouštím draka z ruky...
Tomáš Šebek
Afghánistán, mise 2, den 3: Z letiště rovnou do břicha a pak do hlavy
Už jsem zase v Kundúzu a začínám psát čtvrtý díl nekonečného příběhu na cestách s Lékaři bez hranic.
Tomáš Šebek
Výbuch bude v pět! Afghánistán, den 13.
Rána jako blázen. A docela blízko. Jako když se u nás doma střílí v lomu. Poslouchám do ticha. Začínají sirény, policajti a hasiči. Čekám na telefon z nemocnice. Terénní koordinátor už zběsile telefonuje. Potkám ho za pár minut na schodech. „Tak co? Nějaký raněný?“ „Ne. IED (improvised explosive device / podomácku vyrobená výbušnina) na západním cípu města, nikdo zraněnej.“ Víc mě nezajímá, to není práce pro mě. Ještě přijde hromadná esemeska s hlášením. Ale tak jako při zemětřesení na Haiti, cvičně si zabalím baťůžek se základními věcmi, penězi a doklady. Je to takové mentální cvičení. A pak už na to zase zapomenu. Střelba a výbuchy sem prostě zatím patří. Poslední mezinárodní vojenské jednotky odtud odjely před týdnem. Němci.
Tomáš Šebek
Půlnoční trepanace lebky, Afghánistán, den 12.
Nemám rád klidná období. Znamená to, že se něco chystá. Tři ze čtyř postelí na JIPu jsou volné, skoro 10 volných je pak na oddělení čítajícím celkem 60 lůžek. Doktoři na pohotovosti koukají do zdi, v nemocnici se nehne ani molekula vzduchu... Je jasné, že přijde strašlivý masakr!
Tomáš Šebek
Mezi půlky ti granát zastrčím …, Afgánistán, den 7.
To není nápěv hardcorové startup kapely. To je realita dnešního rána. Když jsem dorazil do nemocnice, a tentokrát jsme dost spěchali, už je na sále. Na místě pravé kyčle má díru jako vrata, která vedou do břicha. Sotva břicho otevřu, valí se vlny tmavé, žilní krve.
Tomáš Šebek
Tohle není pohádka ..., Afgánistán, den 6.
Zakázali tady motorky. Proto je relativně klid, říkají všichni. Je fakt, že v noci mě zatím nikdo moc nebudil. Zakázali je proto, že se z nich prováděly cílené atentáty. Jeden řídí, druhý střílí na cíl, většinou velice přesně. Policajti ty motorky v Kundúzu zrekvírovali do jediné...
Tomáš Šebek
Píchal jsem do srdce ..., Afgánistán, den 5.
Řekněme, že jsem dnes zažil ještě bezprostřednější pocit zachráněného života než obvykle. Je mu čtrnáct a přišel s prostřeleným srdcem asi. Ale popořádku...
Tomáš Šebek
Dneska máme lidský játra, Afgánistán, den 3.
Otevírám břicho. Od příjmu na sál asi 7 minut, včetně rentgenu, sona, odběrů a kanyly. Tak to jsem nikde neviděl. V břiše za minutu. Když není z čeho, prostě to nekrvácí. Do bot mi crčí panáky tmavé krve. Nic než krev. Zřejmě všechna, co jí tenhle třicetiletý borec má, je teď mezi střevními kličkami. Do toho všude srůsty z předchozí laparotomie. Bude to z jater, myslím si. A pak mi trvá dalších minimálně 10 minut, než se k nim přes nekonečné srůsty dostanu...
Tomáš Šebek
Mapa bombových útoků a přelet do Kundúz, Afgánistán, den 2.
Noc nebyla dobrá. Pod oknem přecházel hlídač. Budil mě. V dálce zněla občasná střelba. Ve dvě ráno jsem byl vzhůru úplně. Dostal jsem totální stíhu, že bude zemětřesení. Nevím proč. Asi jsem si před spaním četl zprávy. Dvakrát za sebou se země třásla u sousedů v Pákistánu. Otevřel jsem si dveře. To jediné jsem si zapamatoval v rámci prevence a včasného útěku. Ten betonový strop nade mnou mě štve...
Tomáš Šebek
Kábul a přivítání od Šeherezády, Afgánistán, den 1.
Když po celodenním půstu večer luxuju původně narvanou lednici a, i když čůrkem, dávám si v koupelně teplou sprchu (!), říkám si, jestli jsem na nějaké dovolené, řekněme někde na privátě v Chorvatsku. A když si po roce a půl peru v umyvadle spodky (chápejte, naposledy jsem si je sám a ručně pral na druhé haitské misi, ne že si beru čisté prádlo jen jednou za osmnáct měsíců) a dívám se na sebe do zrcadla, připadám si s těmi fousy víc jako Afghánec než všichni ti Afghánci kolem mě! Tak jsem v Kábulu, nebo co?
Tomáš Šebek
Afgánistán, den 0, začínáme ...
Tak jo. Sedim v Istambulu na letišti, je půl třetí ráno a mně už je všechno jedno. Měl bych si prohlížet svoje nový sousedy, co je vysypou jako mně, ale únavný už je jen udržet víka trochu votevřený směrem k letadlu, aby neuletělo beze mě. Odpolední strach, stres, výčitky a stesky vystřídalo totální tupo. Tělo potřebuje odpočívat a je mu šumák, co si o tom myslí mozek.
Tomáš Šebek
Haiti - 62. den (Transplantace kůže)
[8.12. 2010] Koumon ou ye? Začínam mít problém popisovat svoje každodenní zážitky. STOP. Fakt mi to pomalu splývá. STOP. Už to jsou jen vteřiny, který si z hodin ve dne strávených pamatuju. STOP. Sju-Tian-Goš (podprsenka), zdraví mě Chica. STOP. Ta venkovní sprcha v prosincový noci fakt studí. STOP. Ten tureckej hajzl už me fakt sere. STOP. A to vedro na chcípnutí v kontejnerovym operačnim sále taky. STOP. Chlapík po operaci mozku mě dneska pozdravil. STOP. A zapomněl jsem pochválit instrumentářku, která mi asistencí nad chirurga pomohla z toho břišního maléru předevčírem. STOP.
Tomáš Šebek
Haiti - 63. den (Dočkal jsem se císaře)
[9.12. 2010] Koumon ou ye? Kdo si počká, ten se dočká. Dneska jsem se dočkal toho, nač jsem od začátku čekal. Dneska jsem završil svoji gynekologickou minizkušenost. Dneska jsem porodil dva zdravý kluky cestou, kudy chodí císaři. Dneska jsem sám udělal dva císařský řezy. A dneska jsem si taky uvědomil, jak moc jsem si kolem sebe zvyknul na lidi od Lékařů bez hranic. Jak je mám rád, jejich humor a jak mi budou scházet. Zkusim vymyslet, jak otevřít misi u nás v nemocnici v lese ...
Tomáš Šebek
Haiti - 54. den (Tyvole, operoval jsem mozek!)
[30.11. 2010] Koumon ou ye? Včera jsem tak přemejšlel, co asi dneska ukážu chlapíkům z Český televize. Aby to bylo průřezový. Aby tam bylo všechno z práce Lékařů bez hranic tady v Leogane. Večer to za mě vyřešila madam náhoda. Připravila nám na dnešek komplikovanou zlomeninu stehenní kosti i střelný poradnění. Ještě v osm ráno jsem ale netušil, že za pár hodin budu poprvý ve svym životě operovat mozek! Tohle nevymyslí ani nejlepší scénárista ...
Tomáš Šebek
Český sen se může splnit každému, apokalypsa se nekoná ...
Bonjou a tout moun, m santim kontan e m rekonesan anvè nou pou tout sa ke nou fè pou mwen ak tout fanmi'm, kote nou ban' m opòtinite pou 'm rantre nan yon gro Inivèsite konsa, kote m pat jan'm imajine ni reve yon bagay konsa. Pou tèt sa, map pwofite ti moman si la pou remèsye nou nan yon fason trè spesial. Kidonk, map garanti nou ke map rive Doktè a kan menm kòm jan nou gen pou'n edem nan. Map swete'n yon jwayez Nwèl ak yon Bòn ane.
Tomáš Šebek
Kde vychladíš pivo i na přímém slunci?
Ahoj Lenko! Dneska jsem Tě potkal poprvý. Aniž bych já cokoliv věděl o Tobě, Ty mě znáš z blogu. Vy ostatní už dál nečtěte! Řádky dál jsou asi starej škvár ... A pokud přece snad, laskavý čtenář Ti, Lenko, doufám odpustí, že jsem se díky Tobě ještě v retrospektivě na skok dostal do země, kde se pivo vychladí i na přímym slunci. Do Irska, voe.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 38
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2087x