Afghánistán, mise 2, den 13: Je jaro a budí se mi hlavy

Jsem desetiletej kluk. Chodím, běhám, mluvím, umím počítat. Mám paměť. Někde uvnitř mě je moje já. Uvědomuju si sebe sama. Jmenuju se Rahmudin. Běžím po ulici. Auto. Rána do hlavy. Pouštím draka z ruky…

Nejdřív tma. Strach. A bolest. Kdo jsem? Nemůžu pospojovat zmatečný záblesky. Nemůžu se pohnout. Vedle mě známá osoba. Táta. Pomalu se to vrací. Ruce. Nohy. Pohyb. Jídlo. Chutná… Za čtrnáct dní je to zpátky. Chodím. Jde to blbě, ale baví mě to. Venku v nemocnici je sluníčko. Je tam ten voholenej s foťákem. Prej se mi hrabal v hlavě. Směje se nahlas, když počítám od jedný do deseti. Chtěl bych mu něco říct, ale to mi nejde. Taky se směju. Jmenuju se Rahmudin, porazilo mě auto, operovali mi hlavu a zejtra jdu domů. Snad tomu sáhibovi na příští kontrole sám řeknu, že vypadá dost blbě a měl by si vyprat kalhoty.

Rahmudin, zachráněný 10letý pacient traumacentra Lékařů bez hranic v Kundúzu.

Ranní hlášení je veselý. Protože jsem po probděný noci dost unavenej, vedu to aktivně a nedávám šanci Timorimu, co to má normálně na starosti. Chci do postele. Když ale přijde na obrázky chlapíka, kterej má zpřelámaný všechny zánártní kosti, ujede debata jak tuk-tuk. Totiž to je místní tříkolovej taxík. Motorka i auto. Když se to pohybuje, jste vlastně uvnitř i venku. Začneme se hádat, jestli je pasažér IN, nebo OUT. Místní se řehtaj a baví se nad vpodstatě úplně nepodstatnýma otázkama, který ale my u nás doma v Evropě bereme zcela vážně. Jinak před náma leží další zlomená noha mezi tisíci jinejma. A hledáme nějakej způsob fixace.

Jdu spát ve 23:30. V 1:15 telefon. Zastřelenej. Jede na sál a ty přijď. Nééé, dneska ne! Už večer jsem tak unavenej, že jsem se při obligátnim běhu kolem chalupy jen plazil. Teď už jedu na zálohy, je čas si to přiznat a odpočinout si. Mechanicky se oblíkám a opakuju si dvě věci: Nezapomeň si brejle, ať to nemáš na tváři. A igelitovou zástěru! Na sále je už připravenej šedesátiletej děda. Zloděj ho střelil z blízka. Byl to trouba bez anatomickejch znalostí. Neposlal tu kuli napříč tělem nejkratší cestou, aby byla chirurgie jednoduší. Ne. Prostřelil toho pantátu zleva od žaludku a kule vyletěla pravou půlkou zadku. Pak mu ustřelil levou stehenní kost a kule vyletěla pro změnu levou půlkou.

Když ho otevřu, je tam litr krve, totálně roztrhaný tenký střevo a jeho závěs, díra v tlustým střevě. Za stolkem mi chrápe unavenej sestrák a naproti mně chirurgickej elév. Za plentou nasranej anesteziolog Roleček a přede mnou další nekonečná noc plná jazykovejch bariér, litrů potu při nefungující klimatizaci, vzteku a zoufalství ? a tahu na branku, aby to nějak dopadlo. Uřízl jsem metr a půl tenkýho střeva a provedl spoustu dalších úkonů. Když to zavřu, ještě musím dodělat dočasnou trakci přes kladku, než mu nohu opravíme definitivně.

Roleček dělá svý obvyklý zázraky, a tak je z nestabilního pacienta na umření zase pomalu starej strejda, kterej má šanci. Na sále to vypadá jako po texaským masakru motorovou pilou. Nad ránem se vracím na základnu a jsem tak gumovej, že si zapomenu jít lehnout, za hodinu jedu zpátky do našeho ústavu v poušti…

 Je jaro a budí se mi hlavy. JIPka mě fakt baví. Proto na ní doma pracuju a nechce se mi na standardní oddělení. Je to alchymie, detektivka, drobný zásahy do křehkýho mechanismu, kterej se rozsype, jen se na něj křivě podíváš. Další dvě kraniotomie (operace hlavy) se mi pomalu probouzí. Mám radost. Poslední dny tady byly dost depresivní, žádnej posun. Teď oba chlapce postupně odpojují z ventilátorů. Už i otvíraj oči a vrací se do vědomýho života. Jsou to pro mě nepochopitelný věci, co si jeden prostřelenej mozek a druhej tyčema našlehanej nechá líbit. Ale mám radost. Ti operovaní jsou na tom výrazně líp než jiný, co zdánlivě nemaj poškození mozku tak velký. Jeden takovej se zlomeninou spodiny lebeční už tady zejtra nebude. Umře, jeho zranění jsou příliš vážná. Ti dva ale pudou na specializovaný oddělení, říkám tomu „na hlavák“.

Kolegové Samsoor a Timori vedou zajímavou debatu. První je velkej patriot. Vyčítá tomu druhýmu, že je depresivní ze současný situace v Afghánistánu. Druhý se brání. Jak má v tomhle bordelu vychovávat děti a jakou asi mají budoucnost? Kolik let za sebou už se to tady mele. První mu v perštině kontruje, že jednou se tady narodil, tak ať kurva statečně žije ten život tady. A ať je šťastnej, má dobrou práci, může se starat o pacienty. A nasupeně odchází.

Pravdu mají oba. Pro oba to musí bejt těžký. Jeden vidí zmítající se zemi, druhej nulovou šanci na normální život. Máme v týmu psycholožku Helenu z Islandu. Denně na odděleních potkává desítky lidí, kteří přestali doufat. Na houby je ta situace tady. Je to hrdej národ tvrdejch a krásnejch lidí, kterej zakouší svinstvo nekonečný války. Říkám si, jakou my máme kliku. Stačí se narodit na blbým místě. Jen náhoda ? a život se stane beznadějným bojem o přežití.

Nejsem neurochirurg. A nejsem ani průměrnej chirurg. Ale Rahmudin a jemu podobní je přesně ten důvod, proč dělám svoji práci. Já mám strašnou kliku, že dělám něco, co mě neskutečně baví. Nepotřebuju ani prachy, ani slávu. Myslím, že mám tu nejzdravější motivaci, moje úsilí je plně odměněno výsledkem. Rahmudin přišel s hlavou v hrozivým stavu. Nevěřil jsem, že se kdy probudí z kómatu. A ten malej prevít chodí!

Když si ho ráno fotím a natáčím, mám zamlženo. Ale objektiv je čistej. Já jsem na tohle asi trochu cíťa. Když se na mě ten kluk usměje, už normálně brečím. Chodí, hejbe všema končetinama, postupně se zvyšuje svalová síla, počítá si na prstech, všemu rozumí, poznává, vyjadřuje radost nad plánovaným odchodem domů. Má částečně ochrnutý obličejový nerv vpravo, ale časem se zase naučí pískat. A věřím, že bez problémů i znovu mluvit. Na hlavě mu zůstane můj podpis. Na čtrnáct dní jsme si zkřížili cestu. Pár minut chirurgie a nekonečný hodiny fantastický práce místního rehabiliťáka. Ano. Takhle práce má sakra smysl! Fantastická spolupráce expatů a místních zdravotníků pod vlajkou mnou nekonečně obdivovanejch Lékařů bez hranic.