Píchal jsem do srdce ..., Afgánistán, den 5.

Řekněme, že jsem dnes zažil ještě bezprostřednější pocit zachráněného života než obvykle. Je mu čtrnáct a přišel s prostřeleným srdcem asi. Ale popořádku…

Kde bydlíme

Jsem právě na střeše dvoupatrové vily skoro přesně v centru afghánského Kundúzu. Sedím v lenošce pro asi 15 lidí, kterou tady dali dohromady naši místní logistici. Naproti je velké plátno a každý večer tam běží nějaký film. Původ filmu je většinou úměrný tomu, kdo ho přitáhl a odkud. Je to takový nekonečný filmový festival. Zatímco ostatní klábosí, píšu tyhle řádky.

Vily jsou to vlastně dvě vedle sebe s betonovými dvorky kolem. Pojmou celkově asi 30 lidí tak, aby každý bydlel ve svém pokoji. Na patře je společná sprcha a záchod – turecký. Je tu jedna automatická pračka, v kuchyni dva místní kuchaři. Vaří parádně, dneska byl kozel. V suterénu je sušárna a tělocvična velká skoro jak florbalové hřiště. Pak společná jídelna. Na dvorku stojí naše dva terénní Landcruisery, tak typické pro Lékaře bez hranic nebo Červený kříž. Budka pro civilní strážné a radiooperátory. Celé to vypadá jako nějaký šejkův palác. Dům na střeše končí koulí velikosti meteobalonu. Funkci nechápu, místní dyzajnovka. Jinde mají třeba půlměsíc…

Afghánský fotbal ve sklepě

Chceš-li navázat kontakt s Afgháncem, stačí otevřít pusu. Horší je to, když neumí anglicky. Včera lítám podvacáté dvě patra po schodech nahoru a dolu a asi sto koleček ve sklepě. Začal jsem s tréningem na takzvaný UB ultramaraton. Uvnitř Baráku. A přišel se na mě podívat jeden chlapík z naší gardy. Když tak kouká asi pět minut, kopnu mu mičudu, kterou máme ve sklepě taky pohozenou. Zpracovává ze vzduchu, dvě kličky a mam banána. Taky tu jsou dvě branky totiž.

Sakra, sakra! Já fotbal hrát neumím, to není silový sport. Tak to vší silou narvu kuchlem. Jde po tom jako Čech, zalehává a vykopává na mou půlku. Když jsme po půlhodině úplně splavení, potřesu mu rukou a říkám „tah-ša-kor“. Děkuju. Jediné slovo, co jsem se zatím naučil. Říká něco v paštštině asi. Nejspíš něco jako: člověče, hraješ to jak ponocnej. Neřekli jsme si ani slovo až na ta dvě na závěr. A jsme kámoši. Druhý den mi na parkovišti virtuálně přihrává… V rámci humanitární pomoci bych ve válečných zónách po celém světě rozdával kopačáky. A byl by klid a hrálo by se jenom.

Ranní hlášení s kozou

Než začne hlášení, vběhnu na JIP. Lidičky! Ten pacient s roztrženými játry ze včerejška si v klidu leží na suché posteli a zařezává. V noci dostal ještě jednu krev, ranní hemoglobin je 110. Obvazy kolem tří drénů prosakují minimálně.

V „nemocnici na břehu“ mě naučili fígl se stomickými sáčky kolem drénů. Když ho ráno lepím a večer je v něm jenom do 200 mililitrů takové hnědé vody (stará krev se žlučí) a ostatní dva drény vedou nepatrně masové vody, tak jsem buď udělal něco blbě, anebo se stal zázrak! Dostal jsem z domova rady od zkušených, kteří to už pořádně zažili. Zatím jsem ale entuziastický, ten chlap nic nepotřebuje, břicho klidné. No, uvidíme v dalších dnech…

Zabili kozla. V nemocnici. Tohle nemusím, ale nebylo to svévolné. Eva z JIPu chtěla naučit doktory z pohotovosti a taky moje chirurgy, jak se do hrudníku dává drén. Lepší zkoušet na koze než na pacientovi. Spolu s doktorem Samirem měli parádní přednášku. Koukal jsem, jak Eva zachází s ultrazvukem. Tohle chci do příště poladit. Já dostal na starosti praktickou výuku na kozlovi. Zelené masařky nám dělaly v četném počtu společnost. A tak jsme tam na dvorku za nemocnicí asi patnáct doktorů vráželi do hrudníku starého kozla jedno hrudní sání za druhým. Z dálky to mohlo vypadat jako nějaký hodně hustý rituál. Pak kozla vytáhli z nemocnice a večer jsme ho snědli. Aby nebyl nazmar.

Brácha bráchu do srdce zastřelil…

U oběda mi zvoní telefon. Doktor Safi. Je mladý a trochu hrr. A prý abych přijel, že mají na pohotovosti střelné poranění do hrudníku. A že drén už má v hrudníku a v něm že je 250 mililitrů krve. Na tyhle věci už reaguju daleko víc s klidem, než na mojí první misi. Když to slyšíte denně minimálně dvakrát, nechá vás to ledově klidným. No jo… Vplouvám rozvážným krokem emeritního profesora na pohotovost. A tam někde u dveří ten klid v okamžiku zapomínám…

Na stole leží malý kluk. Bledý jak stěna, na hranici vědomí, těžko dýchá, hrudní drén odvedl už čtyři stovky krve a valí se další. Nejhorší je, že napojený monitor ukazuje tlak 45/25. V tu ránu jsem zpocený jak ti místní doktoři, kteří chudáci čekali, až se soudruh expat laxně doplazí. Ale já to z toho výkladu nechytil, že umírá! Eva z JIPu už kolem něj dávno obětavě lítala, zatímco jsem se někde loudal. Kouká ultrazvukem na hrudník, na monitoru plíce a výpotek v hrudníku. No jo, jenomže já fonenďákem poslouchám plíci, která dýchá minimálně ze dvou třetin! A tolik té krve taky neztratil. Teče mu až tím drénem tady u nás a to množství zatím na umření není. Tak co mu ksakru je?

A to je tak, když vám mozek ovládne adrenalin. Všechny buňky v hlavě se nadechnou, tak trochu provzdušní, zajiskří to. V mém případě se jedná o buňku jedinou, ale dneska to s ní udělalo divy. Má hemoperikard! Volám to na Evu. V mžiku zajede sonem na srdce. Je tam, jako kráva, srdce plave v krvi ve svých obalech, které ho svírají víc a víc a ještě chvilku a bude po ptákách. Srdeční tamponáda se tomu říká. Eva mě pochválí, připadám si jako Dr. House. Ale jen z půlky, musím to ještě dotáhnout. A tak mi seženou dvaceticentimetrovou, širokou spinální jehlu a velkou stříkačku.

Než si to promyslím a vybavím příslušný obrázek, jak se píchá do srdce, mám jehlu vraženou patnáct čísel hluboko. Tam, kde si myslím, že je srdce. Je to nalevo, že jo? Nejdřív nic. Sonem se nedaří podívat se. Couvnu a jede to tam! Vytáhnu skoro sto kubíků krve. Než tu náhodu vytáhnu, prosím Evu, ať to zkontroluje. Podle sona tam zbylo pár mililitrů nad srdečním hrotem. Jinak nic. Nic! Za dvě minuty potom má tlak 60/40 a za dalších pět 100/90. Už dýchá klidně, reaguje na oslovení, hýbe rukama. Do hrudního drénu přibývá minimálně. Je to dobré, ale vyhráno nemá. Jestli prošla kule srdcem a ten kluk to teď přežil, může se to těmi tlaky samo zatáhnout. Mohlo to srdce také jen štrejchnout a nejvíc utrpěla plíce. Ale ani podle drénu to teď na thorakotomii (otevřenou hrudní operaci) nevypadá. Kluk je stabilní. Na rozdíl ode mě.

Dáme ho na JIP na monitor a já odcházím. Pořád ještě jako emeritní profesor, tu tvář jsem tam neztratil. No House, ne? To je prostě role emeritních profesorů. Ale protože žádný profesor nejsem a už vůbec ne emeritní, tak se to se mnou za dveřmi trochu zhoupne a na zádech mi vstávají chlupy hrůzou. Ale přebijou to vylité endorfiny. Tak jsem asi pomohl zachránit život. To je prima, to se vám doma takhle bezprostředně neděje často. Sleduju kluka i navečer, je v pohodě, i Eva to hlásí. Tak doufám…

Vychází kniha: Mise HAITI - 5 měsíců s Lékaři bez hranic