Haiti - 54. den (Tyvole, operoval jsem mozek!)

[30.11. 2010] Koumon ou ye? Včera jsem tak přemejšlel, co asi dneska ukážu chlapíkům z Český televize. Aby to bylo průřezový. Aby tam bylo všechno z práce Lékařů bez hranic tady v Leogane. Večer to za mě vyřešila madam náhoda. Připravila nám na dnešek komplikovanou zlomeninu stehenní kosti i střelný poradnění. Ještě v osm ráno jsem ale netušil, že za pár hodin budu poprvý ve svym životě operovat mozek! Tohle nevymyslí ani nejlepší scénárista ...

Den jako každej jinej ...

Spal jsem jako zabitej. Po tejdnu jsem se zase dobře vyspal. Nejlíp se mi prostě spí, když přijdu po pořádný dřině pozdě v noci z nemocnice. Ráno jsem ve sprše potkal Jacquelin. V županu hlásí, že spala jako šutr. Už jsem psal, že je jí šedesát tři? Je neuvěřitelná. Tohle je její třináctá mise s Lékaři bez hranic. Zažila takový šílenosti, že jde z toho hlava kolem. Vypráví, jak si chlapi v Čadu odkládali kalachy do šatny před nemocnicí jako kabáty, aby si je při odchodu na lístky zase vyzvedli a trochu si venku zastříleli ... Je neuvěřiltená.

Vizita. Vypadá na další trochu nudnou, ale není. Sháním se po snímcích pacientů ze včerejška. Kluk je skutečně zastřelenej do ruky, kule tam pořád vězí. Otevřená zlomenina stehna je skutečně šílená. To bude zajímavý ... Čtrnáctidenního prcka po kýle potkávám na tátovo stehnech, jak dlabe snídani. Dvacet hodin po operaci obrovský skrotální kýly s uskřinutym střevem. Chtěl jsem mu dneskanaordinovat maximálě čaj po lžičkách. Když ho ale vidim, jak se futruje, břicho měkký jako hadr a zjevně moc spokojenýho, spoléhám se na matku Haiti a kašlu na medicínský poučky z Evropy. Tak se nadlábni, malej ...

Operace první: kule v ruce

V devět mi volá Michal Kubal z Český televize, že vyjíždějí z Port-Au-Prince a jestli prej znám cestu. To teda neznám. Doteďka vůbec nevim, kde to vlastně na mapě sem. Dávám mu překladatele a místňáka Lyonella. Dorazí prej na jedenáctou. Jdu udělat nějaký převazy na ambulanci a předtím si stáhnout rentgenový snímky z předchozího dne.

Když dojdu na rentgen, je tam na monitoru šílenost. Prolomená spánková kost s úlomkem, kterej musí bejt zákonitě zaraženej do mozku někde v oblasti spánkovýho laloku. Na vyšetřovně leží majitel tý šílenosti. Vyhoví na výzvu, hejbe se, zorničky symetrický. Je jen spavej. Neuvěřiltený. Je mi ale jasný, že takhle dlouho nevydrží. Taky že ne. Horší se z minuty na minutu před mejma vočima. Rozdám úkoly, aby byl co nejdřív na JIPce a zahájili jsme nějakou agresivní léčbu v našich podmínkách. To znamená podložit hlavu, manitol a modlení. Anebo tentokrát něco víc? Jdu se poradit s Fredim, kterej je na sále.

V lokální anestezii bloku předloktí tam už na mě čeká připravenej a do ruky zastřelenej klučina ze včerejška. Už včera byla ruka parádně oteklá, co si z toho vteřinovýho převazu pamatuju. Dneska je ještě větší. Beru si svůj minikomp na sál, abych si tam pustil snímek. Kule je zjevně hluboko a zaklíněná přesně mezi dvěma kostma. Hledání jehly v kupce sena ...

Vím, že nemám čas, myslim na toho mozkomora. Takže to musim najít parádně rychle. Do ďoury v ruce strkám pinzetu a šátrám. Buď narážim na kost anebo na kuli. Nevim. Buď to vytáhnu tudy, nebo si najdu cestu z druhý strany, kudy měla kule vyletět a nevyletěla. Stejně musím udělat kontradrenáž, aby to bylo účinný. Takže odhaduju polohu výstřelu, říznu na druhý straně ruky, pinzetou bagruju a na druhym konci vypadne kule. Překvapilo mě to a zjevně i instrumentářku. Za minutu bylo hotovo. Na ovace není čas, dren, zavázat a jdu se radit. Zejtra ale musim vyšetřit, jak se to tomu klukovi vlastně přihodilo ...

Operace druhá: kost v mozku

Dřív než Frediho potkávám Jacoba. Chci operovat mozek, jdeš do toho? Jasně, voe! Fredi je narozdíl od nás rozumnej a narozdíl ode mě chytrej, takže se zamyslí. Chcete fakt vyrobit vegeťáka? Nejsme tady na to nijak zařízený a hlavně pro jeho rodinu to bude zátěž. Říkám mu objektivní důvody, proč si myslím, že právě tohohle bychom operovat měli. Když to zváží, řiká jo. Ježišmarjá, souhlas znamená operovat mozek!

Jacob urychluje transport pacienta na sál. Od jeho příchodu tikaly jen nezbytný minuty pro jednotlivý vyšetření. Ani jedna nazmar. Celkově ne dýl než 45 minut od příjezdu. Než ho zaintubuje, sbírám se z rozhodnutí, který jsem právě udělal. Nikdy jsem kebuli neoperoval, neotevíral. Byl jsem na stáži na neurochirurgii a viděl různý věci. Taky jsem si o třepanaci několikrát četl. Ale to všechno je teorie a za minutu je tady realita. Dejchej! Když ses rozhodl, nesmíš to posrat.

Na sále prosím o vybalení trepanačního setu. Ani nevim, jakej podklad tady máme! První se na mě vyvalí Luerovo kleště. Obrovský. Přesně takový, jaký jsem před pár dnama potřeboval na stehenní kost Tiberta. Jenomže teď bych potřeboval přesně ty malý prcky, na který jsem při Tibertovo operaci v duchu nadával. Dál je v setu řada elevatorií, kterejma se dá nadzvednout lebeční kost, pilka a tak ...

Přes voholenou hlavu jdu k lebce. Ostrej obloukovej řez bezpečně daleko od hranice zlomeniny, spánkovýho svalu a v povodí spánkový tepny, abych ji neporušil a aby mi to minimálně lilo. Nemám správnej vercajk a klipy na okraje kůže, používám moskyta, peány, duvalovo kleště, co se namane ... Chčije to jako kráva, ale nepřekvapí mě to. Statečně to celý doříznu a odklopim spánkovej sval od lebeční kosti. Později ho použiju jako kryt. Ve skutečnosti jsem podělanej až za ušima ...

Kouká na mě lebka a tři parádně zaražený kusy kosti. O tom vrchnim vim, že jde do mozku. Je zaklíněnej a drží mrcha. Budu dělat trepanační návrty? Když vidim prehistorickej manuální vrták, udělá se mi špatně a volím jinou strategii. Milimetr po milimetru to pomalu na všech stranách zvedám elevatoriama. Prd! Kost je venku. Hurá! Už ji tam nevrátim. Tady bude kostěnej defekt. Ale to nevadilo ani faraónum.

Pod ní se na mě tlemí tvrdá plena mozková. V jednom místě je porušená a pod ní je mírně krvácející mozková tkáň. Nepochybně porušená. To bylo místo, kde byla zaražená kost. Roztržená plena pokračuje pod kost a mně je jasný, pokud to chci správně vošetřit, musim to hermeticky zašít. Beru do ruky půlkilový kleště na kost a štípu to. Tak šetrně a tak pomalu, jak jen to jde. Čumim na to z pěti centimetrů. Mlžej se mi brejle, na který mi stříká krev při každym štípnutí.

Je to. Vyštípal jsem se nad bezpečně zavřenou tvrdou plenu, aniž bych ji dál poškodil. Teď to musim zašít. Jedna tepénka z měkký pleny nepříjemně krvácí. To musim vošetřit. Spálim ji. Sucho. Uf. Beru nejmenší jehlu, co tady máme. To je asi centimetrová kráva s nevstřebatelnym vláknem. Šiju tak, že si druhou rukou podpírám první. Neklepe se mi, to sem fakt rád. Nikdy jsem nedělal něco tak precizně a pomalu. Asi dvoucentimetrová díra je hermeticka zašitá, nekrvácí a je to suchý.

Koukám se na další dva úlomky. Jeden jde nepříjemně dolů ke spánku. Strkám mezi něj a tvrdou plenu elevatorium a snažim se to nadzvednout. Nehne se to ani o milimetr, ale na druhou stranu je to pod nim úplně volný a zjevně neporušený. Třetí úlomek bezpečně nikam neproniká ani nijak nevadí. Na ten kašlu.

Z pod toho druhýho to začalo po mym zásahu krvácet. Sakra! Teď to teda musim nadzvednout, co? Nene, vklidu, čekej. Znovu to ohmatávam, nezdá se, že by to nějak vadilo. Znovu se dívám, pořád to chčije. Čekám, ustává to, čekám. Kdyby to bylo někde jinde, bylo by to krvácení na hranici mejch rozlišovacích schopností a už vůbec ne důvod, abych to nějak ošetřoval. Ale tady mezi kostí a tvrdou plenou to může udělat epidurální hematom, kterej se mozku a jeho nositeli moc nehodí.

Přestalo to. Tyvole, to je ale štěstí. Vyplachuju všechny kostěnný úlomky, naposledy to reviduju a defekt v kosti překrejvám spánkovym svalem, kterej znovu přišívám na původní místo. Pak sešiju kůži a je hotovo. Celkem dvě hodinky. Jacob podal exkluzivní výkon s neuroanestezií. Má muj obdiv. Je to jeho zásluha, že je pacient ještě živej.

Během odpoledne a večera se stále zaintubovanej a mírně tlumenej, ale na druhou stranu spontánně dejchající pacient probouzí. Hejbe všema údama, má symetrický a reagující zornice, všechny potřebný reflexy a snaží se komunikovat rukama. Tyvole, tyvole, tyvole! Jupí! Teď aby přežil noc s místním personálem, pro kterej je péče o kraniotrauma španělskou vesnicí stejně jako pro mě ...

Operace třetí: mosty z fixatérů

Tohle měl bejt dnešní vrchol. Ale po předchozí operaci je to jen slabej vodvar. Chlapík z předchozího dne s otevřenou zlomeninou stehenní kosti je na stole. Zlomenina je fakt hnusná. Kost probodla stehenní sval a ten je uvízlej mezi proximálnim a distálnim úlomkem jako interpozitum. Navíc je to suprakondylická, tříštivá, nitrokloubní a jak jsem napsal, taky dislokovaná zlomenina. Podruhý tady budu proti všem regulím otevírat přístup ke kosti.

Asistuje mi doktor Junior, prima místní kluk, zapálenej do chirurgie. Tři piny na zevní straně stehna na mý straně zleva vrtám já. Tři piny na vnitřní straně bérce do holenní kosti vrtá Junior. Pěkné je to. Pak jdu kožním řezem ke zlomenině, abych uvolnil sval, co je skříplej mezi oběma úlomkama kosti. Nejde to, nehne se to. Beru nemilosrdně za hnát a ten se poddává. Interpozitum je venku, šešiju, co rozřízla kost a co jsem rozříznul já.

Koleno přemostíme speciální forychtungem. Další parádní konstrukce. Je to pevný, efektivní, snad i dobře zreponovaný. Všechno je v ose, noha stejně dlouhá. Tak uvidíme zejtra na rentgenu. Třesu rukama Juniorovi a instrumentářce. Je to zvyk Milana, mýho kolegy ortopeda z nemocnice na kraji lesa. Moc se mi líbí, tak jsem to přenesl na Haiti. Taky se jim to moc líbí. A jdeme si každej po svejch ...

Deja vu

V Matrixu je zase chyba. Na emergency leží chlap se zlomeninou stehenní kosti na obou stranách, vlevo otevřenou. A nikam se nejde ... Stejný místo, stejnej čas, stejnej tým a stejná zlomenina jako včera večer. Jacob s Jacqueline podává analgezii, já s Fredim rovnáme hnáty, zašívám díru po kosti, která prošla kůží. Tentokrát tam naštěstí neni nic vmezeřený.

Pacient je bídnej a jak zjišťujeme, má ulomenou celou spodní čelist. Každej zub někde jinde, protože čelist je napadrť. Zvenku vypadá fakt blbě, zarazil si spodní čelist dozadu, takže má parádní předkus. Kdyby to nebyl úraz, smál bych se mu. Jde mi to celkem dobře zreponovat. Aby to drželo pohromadě, přes banáž lepim speciální pásku na igelit, co jsem dostal prezentem od logistiků. Už jsem ji tady párkrát na pacienty použil, neznám lepší fixaci.

Na rentgenu to vypadá, že si kromě spodní čelisti ulomil taky horní čelist. Zlomenina jde prochází nosem a vede k levý očnici. Tohle jsem viděl taky jenom v učebnici. Nedovedu si představit, jaká šupa to asi musela bejt. Aniž bych se ale ptal, je mi jasný, že se to stalo na motorce. Všechno se tady stane na motorce ...

Naposledy jsem jedl a pil v 7:30 ráno. Je 21:15. Jsem krapet unavenej a žíznivej. Ale v dobrý náladě, endorfiný mám vytočený na maximum. Po zajištění všech našich dnešních pacientů jdeme domů. Co bude zejtra? Může to bejt ještě horší? Budu zejtra dělat maxilofaciální chirurgii ze zevnim fixatérem na spodní čelist? Kdo ví ... Moje jediná mozková buňka je dneska fakt unavená, tak ji nechávám napokoji.