Kde vychladíš pivo i na přímém slunci?

Ahoj Lenko! Dneska jsem Tě potkal poprvý. Aniž bych já cokoliv věděl o Tobě, Ty mě znáš z blogu. Vy ostatní už dál nečtěte! Řádky dál jsou asi starej škvár ... A pokud přece snad, laskavý čtenář Ti, Lenko, doufám odpustí, že jsem se díky Tobě ještě v retrospektivě na skok dostal do země, kde se pivo vychladí i na přímym slunci. Do Irska, voe.

Proč sakra léčíte zrovna tyhle?
Už skoro půl roku pravidelně potkávám před nemocnicí ženskou. Může jí bejt tak kolem čtyřiceti - těžko říct. Je na vozejku, obě nohy amputovaný. Je obézní. Silně. Až potud politováníhodný případ. Jenomže ona hulí jednoho jointa za druhym. Balí si brka tlustý jak muj ukazovák a nikdy nekončí u jednoho. Dívat se jí delší čas do xichtu a je mi zle. Chtěl bych se mýlit, že má tu mařenu na předpis třeba proti bolesti ... Myslim, že se nemýlím. Jak dlouho ji budu ještě potkávat před branou nemocnice, která je určená pro akutní případy? Dlouho ne, protože tady za měsíc končim. Její kontrakt tady bude výrazně delší než ten můj, hádám.
Další takovou jsem potkal dneska odpoledne. Sedí na zápraží nemocnice, v nose zastrčenou nazogastrickou sondu. To je taková hadička, kterou se dá futrovat žaludek u lidí, co mají třeba problémy s polykáním anebo výživou obecně. Takže si tam tak sedí, pohrává si s koncem hadičky a v koutku huby cígo. Prsty žlutý jak po sběru Smetanky Lékařské. Facku bych ji dal nejradši! Tady ji ale nikdo neseřve. Radši jí předepíšou drahý nikotinový náplasti a spoustu léků, aby zvládla absťák. A když ho nezvládne, ještě jí tady poradí, kde si nejlíp zahulit. On to irskej zdravotní systém nějak utáhne ...

Pravidelně svejm pacientům předepisuju nikotinovou substituci. Ať jsou to náplasti anebo ihalátory. Taky tady ve velkym frčí zvládání abstinenčních příznaků u alkoholiků. Podle místního personálu jsou ty lidi chudáci. Podle mě zaslouží vyhodit z nemocnice, pokud nemají alespoň minimální vůli podílet se na léčbě a odvykání. Jenom u George jsem udělal výjimku. Tenhle seniorní džentleman umírá na rakovinu krve. Metastáza mu sežrala jeden obratel. Protože má rád štamprli Brandy na noc, má ji ode mě taky regulérně předepsanou. Sem to nevymyslel. Poradili mi to kolegové, jako celkem běžnou věc. Pomáhá to. Irsko, voe.
Irové, vy mě taky taháte za vlasy?
Odpoledne mi volali z Rapid clinic Smithfield. To je taková předsazená vyspídovaná ambulance mimo náš ústav, kde nic neumí, nic nedodělají a všechno pošlou na centrální příjem k nám. Ale systém za to zaplatí dvakrát. That´s lovely! Sedmasedmdesátiletá Eileen si zlomila zápěstí. Smithfield na to fláknul sádru bez repozice a ona se musela prokousat dalšíma šesti hodinama, než jsem si ji vyzvednul na pohotovosti. Úlomky jsou rozházený po zápěstí. Než abych tady skoro na kolenou prosil sestru, aby mi pomohla, vysvětlim Eileen, že za to zatáhnu a pak to vohnu. A to že bude bolet. Ale jenom chvilku, slibuju.

Přivezu si sádrovací stolek. Připravit si to musim samozřejmě sám. Než složitě pátrat po prášku na bolest, radši ji zazpívám. Stejně mi řekla, že nic konzumovat nebude. Když začnu tahat, rozmejšlí si to trochu. Chytá mě za ruce, ale jemně. Snažim se ji vysvětlovat, co bude následovat v dalších krocích. A tak pěkně projdeme celou tou repozicí, kterou u nás doma v lese děláme ve třech, pacienta nepočítaje. Když už jenom dotáčim obvaz, je zase samá legrace, i když má na krabatý tváři slzu. Tahá mě za vlasy. Je tu vedro, tak se potim na čele. Aniž bych si řekl, stáhne mi vlasy z čela a svojí rukou mi ten pot utře. Tyjo! Chtěl jsem jí na oplátku utřít tu slzu, ale jsem vostejchavej. A zase mě tahá za vlasy a je samej fór.
Po kontrolnim rentgenu je důvod k dalšímu veselí. Srovnali jsme to spolu s pacientkou naprosto ideálně, anatomický postavení. Sděluju jí tu radostnou novinu v narvaný čekárně, kde dřepí spolu s dalšíma. Před všema mě zase začne cuchat vlasy a "spílat" mi do skutečnejch džentlmenů. Lidi kolem se náramně bavej. Tak ji zvesela vypoklonkuju a du si to afro na hlavě zase srovnat, abych nevypadal jako po šílenym sexuálním zážitku na veřejných záchodcích ... Tak nejen haiťanky mě tahaj za vlasy. Co s tim všichni, kurva, maj? :)
Moji páteřáci
Jsem třetim tejdnem pánem národní spinální jednotky. Ze začátku jsem měl tak šílenej strach, že jsem skoro každý ráno myslel, že už mi ty žaludeční vředy musej co chvíli prasknout. A teď si to docela užívám. Nejenže jsem začal chápat, co mám vlastně dělat. Ale taky jsem začal rozumět svým pacientům. A co je hlavní, oni začali rozumět mně. Tak tady spolu trávíme neplacený hodiny angličtiny a já myslim, že to baví obě strany ... Až potud jsem to napsal před pěti měsícema.

Vzpomínky?
Nebo spíš vzpomínkovej optimismus, když se snažim vybavit zážitky potom, co jsem už třetí měsíc z Irska zpátky. Hnus a stres. Na to už si nepamatuju. Takže teď už si vybavuju jen ty dobrý věci a musím říct, že irská mise byla skvělá. Byla jiná než ta haitská. Byla míň kreativní, víc regulérní a nedala mi křídla. Naučila mě Nohavicovo "jó když to jde, tak to jde, a když to nejde, tak se musí jet a všecko časem přejde." Pochopil jsem, co je sebezapření a celý rozměr slova pokora. Že by to bohabojný ovzduší? Takže Lipský&Malát: Už se zase těšíme na Jééééžiška, copak nám to letos nadělí.
Jako gastarbajt jsem v Irsku končil v opačnym duchu než jsem začínal. Vše se v dobré obrátilo. Po mym návratu z Haiti jsem irákům promítnul pár fakt nechutnejch fotek, které komentovali slovy: Fuck You man! who You are? Primář se mi začal omlouvat, že musim dělat SHO otroka. Profesor Mullhal řekl "Good Job!", i když si jistě myslel něco o monkey business. Nicméně mě už nikdy nepoučoval, párkrát si se mnou popovídal (aniž by věděl, že mi kapky stresovýho potu zatejkaly až do řitní rýhy), předal mi nějaký moudra, kam bych měl jet na příští misi, a navrh mi nabídnul, až budu něco potřebovat konzultovat v daleký tramtárii, ať mu neváhám napsat. Udělám to stobrko. Uvidíme!

Dostal jsem dva nejlepší doporučující dopisy v životě. Jeden od traumatologického přednosty a druhej od jednoho předního páteřního chirurga na hlavičkovym papíře královský chirurgický společnosti. A pak mi ukázali směr, kterym je východ z Univerzitní Nemocnice Matky Mizernýho Srdce. Až na ulici jsem si přečetl, že až budu chtít příště v Irsku místo doktora, "nebáli" by se mi nabídnout solidní post, minimálně ortopedickýho registrara. Tak jo, kluci. Zamáčkl jsem slzu dojetí, až se mi vymáčkl poslední stresovej beďar. Pro někoho sen, pro mě už jen dva dopisy tak maximálně do vitrýnky. Kolegové se mě ptali, proč s timhle doporučenim odjíždim. Řekl jsem proto, že doma je doma.
Poslední dějství: závěrečná scéna
Na pohotovosti jsem jednoho dne potkal irskýho Tobiho. Vystudoval v Hradci. Kovář John si vykloubil rameno. Když jsem mu ho nahazoval, vzpomněl jsem si na svoje veslařský memoriály na deset kilometrů. Ty jsem ale dojel narozdíl od ramena jako moje stehno, který jsem nenahodil. Málem jsem si vyhodil to svoje, John mi málem urval ruku. Až když jsou ho zhulil morfinem, byla to jamka nad par. Začal jsem dělal práci registrara, i když jsem až dokonce zůstal formálním SHO až dokonce. Do služby už za mnou nikdy redžové nepřijeli a na moje SMS hlášení o pacientech lakonicky odpovídali: ňák to udělej, víš jak ...
Narovnal jsem na pohotovosti rozdrcenou nohu šestnáctiletýho drzouna. Přejel mu ji kamion. Než dorazil operační tým, měl jsem hotovou anatomickou repozici 16 zlomenin, kterou jsem udělal krvavou cestou v původní ráně na lůžku na pohotovosti. Rentgenologickej laborant hvízdnul, když se na to koukal. Šéfující konzultant mi přišel potřást pravicí. Mě to přišlo jako na Haiti - zahulíme, uvidíme. Náhoda. Ortopedickej konzultant mi řekl, že mám zprdele kliku a že Haiti je daleko. A aby něco udělal, nasázel do tý nohy aspoň K dráty. Nutno dodat, že se netrefil ... Ale měl pravdu, to jsem asi dělat neměl. Když vono se přišlo mrknout takovejch lidí, že jsem tu scénku musel dohrát. Já divadýlko rád.

Začal jsem operovat. A učit redže, jak by to mělo bejt. Trochu se nám to votočilo, ale docela mě brali. Jeden si mě zavolal přes celou nemocnici na novej sál a v polovic operace. Naskládal jsem mu tam ten železnej materiál trochu nakvalt, protože normální SHO nemá čas crcat se s operacema. Mně neznámý sálovky se pak dodatečně ptaly, odkud se tam ten konzultant vyloupl? Joey mě pak děkoval, že byl úplně vprdeli. Sem mu řekl, že to já bejvám dost často. Na to je nejlepší dát jediný mozkový buňce padla a nechat ruce, aby si hrály. Haiti, voe.
Na spinální jednotce jsem se mimo jiný naučil brilantně píchat kanyly. U Siobhan mi to ale nešlo. Modlila se při mých marných pokusech. Chtěl jsem jí říct, že tady Bůh nepomůže, že je to na mě. Až když jsem se vzeky "pomodlil" i já: kristovy rány!, kanyla začala cedit krev. Ó malověrný, ducha mdlého! Filipínskejm sestrám jsem ukázal, jak funguje rektální rourka. Pořád mě votravovaly, že maj pacienti břichabol. To je jasný, když jsou od pasu dolu ochablý a na oddělení normálně spravujou ortopedi, pro který je břicho pod rozlišovací schopností, protože tam nejsou žádný kosti. Hned ráno jsem všem nasázel rektální rourky do konečníků a celý dopoledne nám prdele pacientů střídavě hrály od sopránů až po hluboký basy. Každopádně s bezbolestným úsměvem na tváři svých nositelů.
Národní spinální jednotka
Nakonec jsem tam zůstal dva měsíce. Odkud ostatní po pěti týdnech zdrhali, tam se mě zalíbilo natolik, že už jsem se na normální oddělení ani nechtěl vracet a takyže nevrátil. Opanoval jsme to oddělení dokonale. Nikdo mi tam nelezl, týhle intenzivní medicíny se všichni báli. Rozjel jsem jim tam vysokoobrátkovej systém příjmů a propuštění pacientů, takže se čekací doba na lůžko zkrátila ze dnů na hodiny. Dostal jsem díky tomu novou přezdívku - Terminátor. Naštěstí ne proto, že by moje oddělení pacienti opouštěli nohama napřed. Ale proto, že ještě nestačili zahřát peřinu a už jsem je pár hodin po operacích transportoval do referujících špitálů po celym Irsku.

Sestry - manažeři oddělení začal žrát antidepresiva z toho work flow, konzultanti mě plácali po zádech. Indickejm sestrám jsem mazal červenou tečku na čele, filipínky se na mě těšily stejně jako já na ně. S filipínskejma sestrákama jsem vyloženě kamarád. Připadá to možná jako samozřejmý, ale byl jsem první doktor, kterej se s nima smál. Byli smutný, když jsem řekl, že jedu dom. Prej je Irsko fajn, ale moc legrace tam neužijou. Taky mi řikali, že už nikdo nebude "terminovat" pacienty tak jako já. Řikal jsem, že stačí, aby tam přišel nějakej jinej českej doktor, a bude to zase lítat.
Poslední měsíc mě ta legrace přešla. Taky irští kolegové přestali snášet to tempo, takže jich na konci našeho společnýho ústavního pobytu docela dost odpadlo. Proto mám na poslední červnový vejplatnici 460 hodin, který jsem skutečně strávil v nemocnici. Žádná příslužba, žádný "na telefonu" a žádný chrápání ve službě, volno před ní anebo po ní. Pokud má českej doktor kecy, že moc pracuje, vřele doporučuju roční štaci v NHS v Irsku nebo Anglii. A předpokládám taky třeba Americe, ná Zélandu nebo v Austrálii. A tenhle můj poslední měsíc nebyl zdaleka vyjímkou co se násobku normálních 160 hodin za měsíc týče ...

Když jsem se po jedný víkendový šestapadesátce vracel vyblitej domů, na vrátnici mi tlampač v nekonečný smyčce opakoval, abych při vstupu do nemocnice použil alkohol. Na desinfekci rukou, nutno dodat. Překvapuje mě, že irský doktoři nechlastaj. Kdybych nebyl abstinent, dovedu si představit, že bych při vstupu do nemocnice vyžahl i tohle svinstvo, abych to vydržel. Dneska mi kámoši z původního oddělení píšou, že jsou šťastný na nových místech, že vživotě nezažili něco tak náročnýho jako v Mater Hospital. A že jsem debil, že když jsem si dobrovolně vybral tohle místo a měl možnost nastoupit na tři jiný. Nic novýho, jsem debil, odpovídám jim už z pohodlí středočeský kotliny a usilovnym přemejšlenim, co jsem ten naplánovaný rok v Irsku vlastně dělal? Ustáli jsme to, pro všechny úžasná zkušenost. Ale dobře, že naplánovaná přesně na ten rok a dost. Co tě nezabije, to tě posílí. Chinaski, voe.
NHS pozice pro kolegy "pod čarou"
Interns
To jsou doktorský pulci. Vylíhnuli se nedávno na univerzitě. Na nich stojí a padá celá nemocnice. Nedělají žádný samostatný rozhodnutí, zato denně provedou tisíce úkonů běžný nemocniční agendy. Pobíhají zmateně po jednotlivých odděleních, nabírají krve, ordinují vyšetření, natáčí ÉKáGy, neustále někam telefonují anebo textují, neustále jim pípají pagery ... Většinou vypadaj dost blbě, nevyspale, přetaženě, absolutně nekoncetrovaně. Jsou schopný se bavit hlavně mezi sebou, protože nikdo jinej jejich svět nechápe. Když se konečně dostanou na voběd, baví se zase jen o pacientech. Nemají žádnej soukromej život a mám dojem, že o něj ani nestojí. Jejich život je nemocnice.
Musíš si na ně dát bacha. Jsou schopný bezmyšlenkovitě naordinovat hromadu vyšetření, který tě zahltěj výsledkama, který jsi vůbec nechtěl a teď je musíš interpretovat. Objednají Ti rezonanci, cétéčko nebo další nejvíc nákladný vyšetření jen to hvízdne. Vůbec nemyslí. Jsou to zmatený molekuly, elektrony obíhající nekoordinovaně kolem jádra, jsou naprogramovaný generovat tuny údajů, aniž by je interpretovali. Jen Tě zahltí. Interns jsou dobří sluhové, ale zlí páni. Drž se od jejich světa dál, je k zbláznění. Bohužel jsou takhle debilně vychovaní: Nemysli a proveď co nejvíc vyšetření za minutu. To jsou interns.
SHOs
To je další úroveň. Z pulců už jsou malý žáby. Je to ta nejhorší pozice v celý hierarchii vůbec. Narozdíl od interns už mají zodpovědnost, ale nemají na koho delegovat, takže si všechno musí zařídit sami. Můžou si nechat pomoct od interns, ale to je z výše uvedených důvodů dvojsečný. SHO je děvka pro všechno. Od nich se očekává, že všechno předžvejkají svým registrars, který to už jen pohodlně odprezentujou konzultantům. SHO musí mít přehled o všech a o všem. Je velitelem na svym úseku, přesto ale nikdo nečeká, že bude dělat samostatný rozhodnutí. Všechno by měl konzultovat s registrarem, jehož neschopnost, lenost anebo jinej nešvar celej proces odbavení pacienta jenom zdržuje.
SHO musí mít schopnost interns, nabrat si krve, napíchat kanyly, natočit a zhodnotit EKG, naordinovat všechno možná a nemožný vyšetření, podle svýho zaměření pacienta zaléčit a se svou úvahu předem informovat registrara, kterej to blahosklonně z pohovky schvaluje. SHO v nemocnici doslova bydlí. Proto se jeho funkce jmenuje Senior House Officer. Prostě drží "barák". Není vyjímkou strávit 300 a více hodin za měsíc v ústavu léčebnym. Všichni je prcaj, všichni na ně spoléhaj a nikdo jim nepomůže. Každej SHO se nemůže dočkat, až bude registrarem. Počítá dny, snaží se nekousat si nehty, nešedivět, nekouřit. Na soukromej život může zapomenout jako interns.
Registrars
To už je výhra, mladá žába. Dělí se ještě na junior a senior registrars. Zatímco interns jsou naši absolventi, SHO sekundáři, registrars už jsou ordináři, vedoucí oddělení apod. Jejich hlavní úlohou je gaučing, jak by řekl kolega Mánes. Každej má svýho SHO a pokud je to hodně asymetrickej systém, několik registrars má jednoho SHO. Ten aby se vobtáhl ... Registrar je decision maker. Čili samostatně rozhoduje a svýmu konzultantovi prezentuje jen složitosti, na který nestačí. Aby dělal rozhodnutí, nechá si od SHO servírovat data na zlatym podnose. Většinou se z nich kloubou autoritativní suveréni, kteří si už radši nepamatují svoje začátky, ale o to víc to podvědomí pracuje na tom, aby si svoje funkce náležitě užili.
Registrar je většinou na oddělení nejvyšší pán. Konzultant se objevuje jenom sporadicky. Registrar je fakticky odpovědný za cokoliv, co se na jeho úseku šustne. Jedna z mála nevýhod tohoto stavu je, že se musí neustále šprtat, prochází tisíci a jednou zkouškou, konzultanti ho neustále tepou. Má už sice čas pobejt trochu doma, ale zejména tady v Irsku se každech šest měsíců stěhuje za prací na druhej konec země, protože je tenhle systém prostě tak pitomej. Když se registrar obklopí chytrejma SHO, může působit inteligentně. Chirurgicky zaměřený registrars ale nezapřou, když jsou leví na ruce. Kvůli blbýmu systému vzdělání tady je většina levejch jako turecká šavle a to zejména proto, že nemají prakticky žádný zkušenosti. Zato vám teoreticky ve vteřině vysypou Ottův naučnej slovník ...¨
Consultants
To je nejvyšší výkonnostní třída. Hotová žába s letitou praxí. V Irsku dosažitelnej post po průměrně patnácti letech od promoce. Konzultant je člověk, jeho existenci v nemocnici spíš jen tuší, než aby byla fyzicky potvrzená. Konzultant je vlastník všech lidí v týmu a zároveň i všech pacientů. To ale zdaleka neznamená, že o nich má přehled. Konzultant musí vědět, kde má svýho registrara, aby se zeptal ... Konzultant se objevuje na scéně jen v případě, že jde fakt do tuhýho. Řeší jen ty největší složitosti. Chirurgickej konzultant přichází na sál společně s případy, který nejsou rutinní. Jinak přenechává všechno na svym registrarovi.
Jediná možnost, kdy je možný vidět konzultanta, je když dělá nějakej teaching, nějaký podělaný vzdělávání. Dále pak jednou za tejden na společný rentgenový vizitě, pokud se bavíme o chirurgickym konzultantovi. A nakonec na jeho klinice, kde jako kvočna sleduje svoje registrars a SHOs coby kuřata, co vobdělávaj masu pacientů, který konzultant vlastní. Konzultant obvykle pracuje hned v několika nemocnicích najednou a mimo to má svoje privátní pacienty. To znamená, že dosáhnout setkání s ním je věc téměř zhola nemožná a to už vůbec nemluvím o pacientech. Konzultant je Bůh a proto na svět zhlíží z mráčku, na kterej my smrtelníci nevidíme ...