Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na Haiti sněží!

29. 10. 2012 6:12:16
"Ahojč!", zahlásí Lyonel. A skočí mi do náručí jako dítě. Ahoj, tyve! Okolo stojící spoluobčané moc nechápou. Ale když tady na pražskym letišti nikdo nikoho nežere, tak ať si dělaj co chtěj ... Lyonel má džíny a bundu. Tak to jsem si voddechl. Ale jeho žena Valerie má kraťasy, tičko a na nohách žabky. Dvouletej Junior nemlich to samý. O-ou! Je 24. října, venku už pár dní totální inverze, 8 stupňů nad nulou. Tak zase už: banik, pičo!
Když nastupujeme do auta, Junior se mi sápe do náručí a chce hodit do kufru. Drží se čalounění jako kotě drápkama, když ho vytahuju zpátky a sázím na zadní sedadlo. Říkám Lyonelovi, že tady platí trochu přísnější pravidla. Že v kufrech aut moc nejezdíme. Následně vysvětluju, k čemu jsou bezpečnostní pásy, motáme se do nich a taky ze třetího patra parkovacího domu. Začíná smršť otázek typu: proč všichni jedou v jednom směru a drží se ve svých pruzích? Nojo, evropská nuda, řikám si. Haiti, voe.

Byt 12 metrů čtverečních, to je moc, ne?

Lituju všechny studenty, co bydlí na kolejích. Já bych to nedal. Teda dneska už asi ne, už jsem na svoje začátky nějak zapomněl. Odemykám jeden z bytečků. Příchod k němu mi připomíná paneláky na Jižáku, kde bydleli mý nejlepší kámoši z gymplu. Vlastní pokoj má asi 12 metrů čtverečních a když odemykám druhý, ptá se mě Lyonel, kolik dalších lidí tady s nimi bude jako bydlet? Málem vomdlí, když řikám, že tady budou bydlet jenom von s rodinou. Později při první návštěvě zjistím, že zabydlenej je furt jenom pokoj. Druhej je tabu. Prostě ten prostor je na ně trošku moc ...



Na cestu na zápis volíme hromadnou dopravu. Tuhle otázku jsem čekal. Ne, z vnější strany autobusu jezdíme fakt jenom v létě, když je teplo ... Jinak se většinou snažíme držet uvnitř, způsobně sedět a případně stát, zatímco se za jízdy držíme. A to platí i pro tramvaje a metro. Na přechodu máš přednost, rozhovořím se, když přecházíme na Pavláku magošku na zelenou. Až daleko za přechodem zjistim, že Lyonel pořád stojí na druhý straně. Nerozhodně našlapuje jednou nohou do vozovky a řidiči v prvních řadách gestikulujou, jak se ho snaží motivovat do kroku. Jen vyjímečně tady krok do silnice znamená smrt. Tohle zatím nechápe ...

Skoky na eskalátor zakázány!

Kluci z Botswany mají adresu "za druhym plotem vpravo", hlásí nám při zápisu na první lékařskou fakultu, na kterou se svou haitskou adresu vyplňující Lyonel dostal a v pátek i začal studovat. Myslel jsem, že bude první den totálně mimo. Pamatuju se, jak jsem bylo mimo já, když mi začali vyprávět o desítce přirozených děr do lidský lebky a co všechno těma ďourama prochází. A to jsem se v Čechách narodil, prolezl českej gympl a tak. Po první hodině anatomických praktik Lyonel hlásil: "Sice jsem rozuměl kulový tomu pojmenování všech výstupků na kyčli, zato jsem jim řekl, že když se to zlomí, tak se tam strčí železnej hřebík. Jo, a pokud není po ruce hned, tak se to má na pár neděl pověsit a natáhnout ...". Ptali se, jestli už tu školu někdy studoval. Řekl, že zatim ty věci jenom voperoval a teď by si potřeboval doladit nějaký teoretický drobnostě ...



Ve čtvrtek vezu busem do města celou rodinku. Sedí jak pěny a když jsme v metru, nesměle se ptaj, kolikže metrů pod zemí? Zásadně dvoumetrovým skokem naskakuje Valerie v kramflecích na eskalátor a vždycky se trefí na hranu schodu. Stojím za ní a dorovnávám balanc. Někde splašila boty na jehlách. Ještě u koleje procházíme hlubokým štěrkem. Tam, kde by si evropanka dávno hnáty zlámala, sviští na podpatcích rychlejš, než já v pohorkách z Lomnickýho štítu. Haiti, voe. Chůze v troskách, to se nezapomíná. Když ale popátý ztrácí při nastupování rovnováhu, nesměle se ptá, jestli může jít po klasických schodech alespoň tam, kde je to v metru možný.

Když na Haiti sněží ...

Tihle kluci černý. Ať potkáme po Praze kohokoliv stejně tmavý barvy pleti, vždycky se pozdraví, usmějou a ukážou svoje bělostný zuby. V aule Karolína už stojí desítky jeho spolužáků z anglicky mluvící paralelky. Sotva tam přijde, ihned se objímají, občas lehce trsnou, zazní "Tak co, voe, vodkud si?". Pak už si Lyonel vodpřísáhnul, že chce bejt faktickym doktorem a sláva skončila, začíná makačka. Největší radost jsem jim ale udělal, když jsem jim dole na Václaváku u rusáků koupil párek v rohlíku. To bylo úsměvů a děkovaček!



Včera sněžilo. Hodně. I na domácí poměry. Načasoval jsem chůzi v chatrnejch mokasínách Lyonela a Valeriiných děravejch teniskách na dvacet minut. I deset stačilo, aby jim to stačilo. Juniorovi jsme po cestě radši rovnou koupili nový zimní křápy. I tak cestu domu prořval. Ani mě se nelíbí vomrzlice do xichtu hnaná severákem. V teple skromnýho pokoje na koleji ale znovu všichni zářej. "Neboj, Tome, to je jenom sníh. Už jsme vo něm četli. Země se tu netřese, nikdo po nás nestřílí, náklaďáky zjevně jezdí podle zatím nepochopitelných pravidel a já můžu chodit do školy".

Tak jo. Pokud by vás zaujal příběh novodobýho hrdiny, Lyonela z Haiti, tak pošlete příští platbu za telefon radši na tenhle účet: 35-7230980237/0100, MEDUKA, o.s., IČ: 27020746, Lékařský dům, Sokolská 31/490, 120 26 Praha 2, e-mail: info@meduka.cz. Dík a Čau.
Autor: Tomáš Šebek | pondělí 29.10.2012 6:12 | karma článku: 23.60 | přečteno: 2197x

Další články blogera

Tomáš Šebek

Afghánistán, mise 2, den 23: Bezesné noci

Ratatatatatatata, ratata ... tata, bum, bum ... 6:09 budíček. Po hodině spánku. Nejdřív štěkající kalachy. Pak kulometná palba. Následuje několik výbuchů. Ne, dneska neslaví. Tohle trvá tři minuty, a to je podezřele dlouho.

2.11.2015 v 9:00 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 1459 | Diskuse

Tomáš Šebek

Afghánistán, mise 2, den 13: Je jaro a budí se mi hlavy

Jsem desetiletej kluk. Chodím, běhám, mluvím, umím počítat. Mám paměť. Někde uvnitř mě je moje já. Uvědomuju si sebe sama. Jmenuju se Rahmudin. Běžím po ulici. Auto. Rána do hlavy. Pouštím draka z ruky...

6.8.2015 v 8:00 | Karma článku: 17.66 | Přečteno: 1093 | Diskuse

Tomáš Šebek

Afghánistán, mise 2, den 3: Z letiště rovnou do břicha a pak do hlavy

Už jsem zase v Kundúzu a začínám psát čtvrtý díl nekonečného příběhu na cestách s Lékaři bez hranic.

3.8.2015 v 6:00 | Karma článku: 19.43 | Přečteno: 1263 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Bůh je Láska a Láska je Bůh

Bůh! Říkali, že trestá. Že nemá slitování. "Boj se, když nečiníš dle Jeho vůle." Děsil mě. Šokoval lačností po krvi nepřátel. Ale byl to správný výklad? Je Bůh skutečně krvechtivý a nemilosrdný?

24.9.2017 v 20:50 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 179 | Diskuse

Štěpánka Semecká

Píseň o byrokracii

Další nedělní večer vám netradičně zpříjemním svým krátkým básnickým zamyšlením o tom, jak je to vlastně v té společnosti úředníků s rovností a svorností.

24.9.2017 v 20:23 | Karma článku: 5.82 | Přečteno: 140 | Diskuse

Libuse Palkova

Blondýnky

Blondýnky jsou častým terčem vtipů a středem pozornosti, ať právem či neprávem. V následujícím seznamu knih, nemůžeme proto vynechat nic z toho, co se traduje o mýtu krásné, povrchní a naivní svůdnice.

24.9.2017 v 20:16 | Karma článku: 7.50 | Přečteno: 314 | Diskuse

Kateřina Horáková

Detoxikace zvenku

Další ze skvělých tianďáckých věcí, které jsem vyzkoušela, jsou detoxikační bylinné náplasti. Při svém zhýralém způsobu života jsem se rozhodla pro očistu...

24.9.2017 v 19:09 | Karma článku: 6.73 | Přečteno: 214 | Diskuse

Martina Studzinská

Třída all inclusiv

...aneb malé "třídní foto", tedy popis toho, co musí český učitel v průměrné třídě zvládnout za dopoledne. Připočtěme k tomu dvě až tři hodiny odpoledne u počítače nad administrativní prací a pár hodin týdně na schůzích.

24.9.2017 v 17:23 | Karma článku: 23.86 | Přečteno: 783 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2059

Můj indiánský pradědeček mi odkázal motorovou pilu. Udělal to hned potom, co s ní v opilosti uříznul nohu svému krajanu, který s ním onoho osudného prvního máje putoval za účelem podřízutí májky v sousední vsi. Stál blbě, májka byla moc blízko nohy, chyběly centimetry ... (www.mediciman.cz, březen 2005)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.