Konec - kapitola třetí a poslední

Když procházim odpolední nemocnicí, odhytne mě Franz z rehabilitace. Řiká, že jsem se vykašlal na posledního pacienta. Hovno, dušuju se. A že v žádnym případě ne a že musim na sál a pořešit další věci. Znovu mě teda ujišťuje, že prostě musim (!) zajít do spojenýho království fyzioterapie a rehabilitace. Až pak mi to dochází, ale stejně hraju blbýho, abych mu to nezkazil. A tak se loučíme s tím, že tam do hodiny dorazim. Minulej rok se se mnou loučili až obřadně. Cosyk mi četli ve francouzštině a pak jsem od nich dostal takový pěkný psaní, jakože to bylo fajn a že doufaj, že zase přijedu. Bylo to dojemný až do momentu, než si Franz řekl o moje hodinky. Ale to k tomu tady prostě patří. Tak jsem mu je nechal.

Domu jedu lodí ...
Dorazim tam dřív než za hodinu, ať nečekaj. Jednotka je nastoupená: Eva, Joseph, Franz ... Já tyhle ceremonie moc nemusim, ale oni si na to potrpí. A tak mi trochu pateticky předávají letošní psaní. Já jsem trochu vůl, a tak koukam na namalovanou loď na první stránce a ptám se jak malej, co že to je? Odpovídají mi: No jedeš domu lodí, ne? Tyve, nejedu! Jak jste na to přišli? Normálně letim, voe. Lodí by to bylo tak na měsíc ... A hned vidim, jak jsou zklamaný. Tak to žehlim: Ale ta loď je fakt parádní! Příště jedu lodí, to se ví! Slibuju. No, trochu to pomohlo. Uvnitř je napsáno, že jsme moc pěkně spolupracovali a že se zase těší, až přijedu. Trochu jsem se dopředu připravil, a tak teď taham z kapsy všechen vercajk, co jsem si na Haiti přitáhl. Kapesní baterku, skládací kleště, český gumičky-zavařovačky, ... To všechno se může fyzioterapeutovi na Haiti docela dobře hodit. Kvitujou to, třeseme si rukama a já odcházim. Tentokrát to není smutný jako minule. Já vim, že se vrátim. A oni mi to už věří. Všichni to slibujou a jen málokdo se fakt vrátí ...
Hodinky jsou pro Rachel
Když jsem si je na letišti v Dublinu před odletem na Haiti kupoval, líbily se mi moc, i když byly nejlevnější za 40 éček. Řekl jsem si, že tyhle si necham na památku. Skoro by mi to vydrželo. Jenže tentokrát jsem nestačil pro holky koupit žádný cetky a jen tak se bez ničeho rozloučit s Rachel? To se mi taky nechtělo. Rachel je sestra na chirurgický ambulanci. Je to malá holka, trochu při těle. Je děsně šikovná, samostatná a u práce myslí. Za dva roky, co tady dělá, je možná lepší než kdejakej evropskej chirurg. Alespoň co se ambulantní práce týče. Přestože jí dovedu říct asi tak dvacet slov ve francouzštině, naprosto přesně dělá to, co žádám. A mnohem víc. Když tu nejsem, pracuje, jako bych tu byl. A hájí si mě vůči ostatnim, jako by mě bránila. No dokonalý.
V poslednim tejdnu mi v návalu přílišný servilnosti sdělila, že jsem nejlepší vůbec a mám o ty lidi fakt zájem. Což se prej projevuje tím, že na ně šaham a neuděluju jenom úkoly. Vysvětlil jsem jí, že indiánský šamani taky šahaj na lidi a to ještě neznamená, že je dokážou léčit. Anebo že u nás se za šahání taky chodí do kriminálu ... Ale nenechá si to vymluvit. Mám ji fakt rád. Vlastně vždycky jsem trpěl na sestry z ambulance, protože to nemají jednoduchý. No a tak jí ty hodinky dám. Hned si je nasadí. Září. Řikám si potají, že jsem to podělal, protože teď ji uvidí ostatní a pár lidí už tady moje cibule komentovalo. A já mám jenom jedny ... No, teď už mám fakt dobrej důvod, abych se rychle zdekoval.
Lyoneli, nevidim Tě naposled ...
Poslední, s kym se jdu rozloučit, je Lyonel. Vůbec jsme na sebe neměli čas. Na začátku jsme si skočili do náruče. Teda von do mojí, protože je výrazně lehčí. Pak jsme se ale omezili na občasný ahoj. Akorát jsme upekli jednu tajnou věc, která má ještě pořád zůstat tajná, takže to ještě nevyklopim. A to bylo všechno. Asi v polovině mnou strávenýho měsíce měl trable se záplavou v Port-au-Prince. Voda mu natekla do domu a zničila všechno, co nebylo vejš deseti centimetrů nad podlahou. Nemohl jsem pro něj udělat víc, než odmotat mu polovinu mý role "emergency money" v dolarech. Odhadem asi tak na zaplacení nájmu v centru hlavního města na půl roku. Doma tak na jeden tejdenní nákup ... A tak tu proti sobě poslední den stojíme a nesmutníme. Oba víme, že to není naposled, co se vidíme. A tak to loučení proběhne asi ve smyslu: Tak čau, zase zejtra ... A jdu domu.

Čtyři měsíce tady a vlastně tomu Haiti pořád nerozumim ...
V izolaci tábora anebo relativní izolaci nemocniční jsem toho moc nechytil. V táboře jsem rád, že nemusim na nic myslet. V nemocnici zase není moc čas vyptávat se. Cestou mezi těmahle dvouma místama sice každej den procházim reálnym Haiti, tím obrovskym stanovym táborem, ale že bych si z toho udělal nějakej globální obrázek? To ne. Já těm lidem tady pořád nerozumim. Co vlastně chtějí? Jaký mají sny? Chtějí vůbec něco? A co je vlastně špatně na tom, jak si žijou teď? Co když to takhle prostě mají? Na tohle by člověk asi potřeboval bejt trochu v terénu a vidět to i z jiný perspektivy než z izolace daný bezpečnostníma opatřeníma. Takhle jsem přijel jako evropskej doktor a zase jako evroprskej doktor odjíždim. Irsko jsem poznal líp než Haiti. Tak třeba příště ...
Francouzka o ženách ...
A už jsem zase na hlavní základně v PAP. Kvůli dopravě a nějakejm blokádám mě přinutili vstát před pátou a v šest nasedat do Toyoty směr hlavní město. Takže se se mnou ráno nikdo neloučil. Až na Jo. Přestože jsme včera měli poměrně bujarej večírek, kterej si zejména ona parádně užila, prostě proběhl alkoholismus, stojí ráno tady. Tak si třeseme rukama a slibujeme, že se u ní v Anglii zastavim. A nevypadá to na planej slib, fakt tudy budu v létě projíždět. Moji nejbližší kamarádi tady na misích byli vždycky anesteziologové. Malik z Alžírska, Jakob z Rakouska a teď Joe z Anglie. Nějak mě baví jejich specifickej humor. To je zajímavý. Tak ahoj, Joe!
Na základně mě vítá naše HR. A prej jestli jsem koupil nějaký dárky pro rodinu, že je tady za rohem takovej pěknej krámek ... Přiznám se, že se mi v Port-au-Prince nechce vystrčit ani nos. Neni důvod, abych kvůli dárku riskoval, že si mě tady někdo výměnou za výkupný zamiluje. Asi jsem to nevysvětlil dostatečně, takže mě poučuje, co je ženám potřeba. Je z Francie a vypráví mi o Francouzkách. Tedy o ženách, které toho o vztahu a lásce historicky nejvíc ví. Dozvídám se od téhle Francouzky, že ženy jsou poměrně jednoduché a průhledné a že i banálním dárkem můžu výrazně ovlivnit svoje volební preference. No, feministky by asi čuměly ...

Vyhodili mě z letadla
Odbavení na letišti v Port-au-Prince probíhá jako obvykle v adrenalínovym módu. Nerozumim jim, oni mě taky ne. Dělá mi problém odbavit se, v hale pak marně vyhlížim svůj let ... Je to trošku jiná země a trošku jiný letiště, než jak ho známe z Evropy. Nakonec ale přeletim na Guadeloupe. Procházim koridorem pro přestup, jednou policejní bariérou a pak mě znovu odbavujou před vstupem do haly, kde budu čtyři hodiny čekat. Tak jsem si to naplánoval. Můj batoh ale projíždí rámem natřikrát a potom na mě celník požaduje, abych ho kompletně vybalil. Na dně mám slackline. Moji jedinou hračku, kterou jsem si na Haiti vzal. Relaxoval jsem provazochodectvim. Celník mi strká před nos objemnou ráčnu na vypínání popruhu a já mu marně vysvětluju, že je to sportovní náčiní a ne věc, kterou bych chtěl vzít pilota po řepě. Nepřípustné. Běž si to odbavit do zavazadlovýho prostoru, voe ...
No tak se zase demilitarizuju, projdu všema těma bariérama a další policejní prohlídkou v protisměru a mířim ke stojánce Air France. Tam se na mě kouká teta, jestli jsem se nezbláznil, když chci namísto svýho ruksaku na zádech odbavit ani ne tři kila pytlíček s popruhem. Já se nezbláznil, vysvětluju francouzsko-anglicky. Pochopí nakonec a celkem účastně mi balí pytlíček do igelitky Air France a dokonce zadarmo odbavuje směr Praha. Ruce líbám, milostivá. Když už jsem vlastně z letiště vyhoštěnej, uvažuju, že bych vkročil na půdu tohohle ostrova, na jehož letištních betonech jsem minule jen přestupoval. Vylezu z klimatizovaný haly a málem mě to sejme. Venku prší, teplota kolem pětatřiceti a vlhkost stoprocentní. Než udělam čelem vzad, jsem mokrej jak myš. Tak to si klidně necham ujít.

V hlavní hale si před odbavenim zakoupim jetej rohlik a lehnu si na zem vedle hajzlů. To mám rád, cestování jako houmlesák. Je vám jedno, kde si lehnete. Vypadáte jako zasloužilej cestovatel a tak na vás spolucestující koukaj spíš s obdivem než odporem. Tři Američanky vedle mě můžou nechat voči na mých osmahlých předloktích, che ... No nic holky, já už letim. A nohy mám jak sejra, řikam si v duchu. Když i podruhý můj batoh potřetí projíždí rámem, mám připravenou jadrnou větu v mateřštině. Něco na způsob: Posral ses v kině? Ale daleko horší ... Zatvrzelej celník nakonec překvapivě nic nenamítá a já si tu vražednou zbraň jménem bágl beru do kokpitu. V hale si zase lehnu a jak jinak než kousek vod hajzlů. Ustelu si na zemi na mikině, pod hlavu cestovní polštářek, na uši sluchátka a do nich pustim ticho. Předtim, než usnu jako špalek, připnu si horolezeckejma karabinama ruksak a foťák a doklady strčim hluboko do zadní kapsy. Pořádně se probudim až na palubě velký bílý krávy, která mě bude osm hodin unášet až do Evropy ...
A to je konec? Ne, není!
Tím to pro tentokrát hasne. Ale jenom pro tentokrát. Píšu "end of mission" report a zcela upřímně a nikoliv teatrálně uzavírám, že mi bylo ctí účastnit se další humanitární mise pod křídly organizace Lékaři bez hranic (Medecins Sans Frontieres, Doctors Without Borders). Aniž bych znal ostatní organizace, krédo téhle, její velikost a organizovanost spolu s akceschopností i přes veškerej bordel, ve kterým se musí a umí pohybovat - to všechno na mě nadále dělá hlubokej dojem. A tak si myslím, že to nebylo naposledy, co jsem se podepsal na hlavičkovej papír s logem týhle kumpanie. A zcela na rovinu říkám, že to není ani pro zvlášť hluboký humanitární smýšlení, ale ani pro frivolní zacházení s nožem tam, kde vás za to nezavřou. Ne. Je to pro zcela neobvyklou zkušenost a další prima prázdniny na táboře, kam už od malička rád jezdim. I když je tohle tábor jenom pro vedoucí. Je to pro ten adrenalin a neustálou hladinku endorfinů, pro kterou je to děsně návykový. Nakonec tohle je jedno motto MSF z posledních let: I Have MSF - L'engagement c'est contagieux! (U nás máme variantu: Jsem v tom.)
C´est vrai. A la prochaine!
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontieres (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontieres (MSF).