Konec - kapitola druhá
A tak když tam nejsem napsanej ani tři dny před odjezdem, tak se tam v noci sám napíšu, i když je přísně zakázáno na tabuli čmárikat, pokud k tomu nejste oprávněnou osobou. Alespoň takhle je to v úvodu tabule francouzsky napsáno. Já francouzsky moc neumim ... Druhej den ráno je trochu panika. Ty už jedeš, voe? A kdo tu bude po Tobě? Vůbec jsme netušili, že už končíš ... No, panika se zase uklidní, když se nakrásně zjistí, že zatímco lidi zapomněli, excelovský tabulky Lékařů bez hranic si pamatujou všechno včetně toho příštího ortopeda. Tak jsem si sám oficializoval odjezd. Co si sám neuděláš, to holt nemáš.
Gargantua s Pantagruelem
Vlevo na stole chlap jako hora a naproti na druhym ještě větší. Vypadaj jak narvaný rapeři. Jeden má dokonce kulicha, což je v těch skoro čtyřiceti ve stínu trochu ujetý. Ale móda je móda. Dva převazy najednou, to je tady celkem běžný. To proto, aby to víc vodsejpalo. A taky aby si pacienti povídali o svym trápení a my mohli vklidu pracovat. Tak jim pomůžu najít téma ke sdílení a sice šetrně, zato chirurgicky důsledně čistim jejich rány. Řvou jako krávy. Ten, co ho převazuju, řve bolestí. A ten druhej řve smíchy. A naopak. Sdělujou si dojmy. Kreolštině sice moc nerozumim, ale bude to asi ve smyslu: Voe, taky Tě to bolí jako kráva? To je nějakej vohoustlej doktor, ne? Chce nás zabít nebo co? Když končim, dva předim sobě úplně neznámí odcházejí div ne za ruce a živě komunikujou. Zřejmě se zvou na večerní fočus. Každopádně teď se na mě smějou voba a děkujou. No neni zač, hoši. Zase přijďte! Mučeníčko, to je moje potěšeníčko, říkal Hlinomaz v Limonadovym Joe ...
Trocha debilní melancholie
Ráno mě to praští do nosu. Lípa! Úplně jak ta šumavská. Kvetou tady lípy, voe! Jdu sice po zablácený cestě plný vodpadků, do kebule mi praží ranní slunce, ale ani ten modrej kouř projíždějících pařezů, kozích dechů, chrchlů, smrků, fichtlů a pincků nazazdil vůni lípy. To je zvláštní, co ten mozek dělá. Ne nadarmo patří čichový centrum k jednomu z vývojově nejstarších částí mozku. Hned se to krásně v hlavě propojuje a když to dorazí nakonec, spustí se film o letní pohádce vysoko na loukách v osm tisíc kilometrů vzdálený domovině. Achjo. Tady je to fajn, ale do Irska se mi už zpátky nechce. Čím dál je člověk od domova a čím dýl, tím víc se mu stejská. Asi proto vznikly všechny ty děsný, melancholický popěvky a lidových moudrostí na téma všude dobře a doma nejlíp. Dřív jsem to nechápal. Řídil jsem se heslem, když je všude dobře, tak proč bejt doma. Se to mění ňák ... Na druhou stranu je fakt, že pokud za mnou domovina dorazí za humna, nadšenej nejsem. Čech mi za hranicema vyloženě míchá. Ruší moje pozorování ostatních národností. Naštěstí jsem tady jedinej východňár jenom já.
Naposledy pracuju
Poslední den v nemocnici. Jako minule se snažim jaksi uzavřít kapitolu něčeho, co má pokračování, kterýmu se řiká: život jde dál. Slíbil jsem, že "dotáhnu" případ Fortuna. Celej tejden jsem si ji pravidelně převazoval a hejčkal, aby byla připravená na transplantaci, a vyšlo to akorád. Hluboká rána na lejtku po prvnim přenosu krásně přerostla novou růžovou tkání. Na stole mi znovu leží těch deset kilo prcka a masivní elektrodermatom v mojí ruce pro odběr kožního štěpu je pomalu stejně velkej jako celá její noha. Beru asi dvacet centimetrů čtverečních a "mlejnkem" na kůži (meshovací přístroj) z toho dělam trojnásobek. Vychází mi to na milimetr a všechno je zase přikrytý kůží. Teď už je to na dalšim ortopedovi, aby si poradil s chybějícíma kostma v kotníku a nártu. Za pár dnů mi přijde esemeska už do Irska. Píše Jo, že Fortuna je zahojená. Holt štěstí jmenovat se Štístko.
Malýmu Franzovi podruhý narovnám zlomenej loket, už to vypadá na rentgenu celkem obstojně. Zdrátuju ještě poslední zlomenou čéžku, kterou tady nějakej borec přede mnou trochu zprasil, jak mi doktoři s oblibou kolegiálně říkáme, a zavíráme krám. Tři tejdny jsem se nezastavil. Jedno hromadný neštěstí anebo alespoň větší auto nebo spíš motonehoda stíhala druhou. Poslední tejden se ale všechno uklidnilo. Systematicky jsem vyprázdnil pacientama přetejkající nemocnici a dodělal jsem všechny odložený výkony, aby tu po mě zůstal čistej stůl. Operační. Doslova. Jako by ta mise byla řízená i takhle a dala mi možnost vrátit se s bláhovym pocitem, že jsem nenechal nic rozdělanýho. A Lucienne se posadila. To je ta holka z druhýho hromadnýho neštěstí, o který si všichni mysleli, že se z hlubokýho komatu už nikdy neprobere. Kromě mě. Já už je dobře znám, ty místňáky. Jeden den maj na rentgenu zlomenou lebku a za pár dní se na vás vesele smějou. Haiti, voe.
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).
Tomáš Šebek
Na Favoritu Manhattan kolem do kola (explore NYC by Favorit F1, chapter #3)
Chci jízdenku na kolo, strejdo! Pokladní na stanici Long Beach nechápe a furt dokola mluví o bike permit. Nechci permici! Chci jednorázovou jízdenku do centra NY, chápeš?!
Tomáš Šebek
Na americký cyklostezce na kole pod pokutou $250! (explore NYC by Favorit F1, chapter #2)
Dálnici na kole? Big thanks & fuck you! Dnes jsem chytřejší. Dnes jsem víc než chirurg! Long Beach opouštím přes Island Park na sousední, vlastní Long Island. Intervalový tréning z červené na čevenou po 200 metrech pokračuje ...
Tomáš Šebek
Na kole po dálnici! (explore NYC by Favorit F1, chapter #1)
Já si říkal, nevjížděj tam! Vybočit jedinou silnicí z východního cípu Long Beach mimo ostrov samozřejmě lze. Po dálnici. Na Favoritu F1, co narvaným americkým kárám fakt nestačí. Speed limit 55 nepřesáhnu, to je mi teď už jasný ..
Tomáš Šebek
Z Long Beach na Manhattan (explore NYC by Favorit F1, chapter #4)
Na konci Ohio Ave vlevo. Stoupám do pedálů a držím 36kmh na rovince. Jako obvykle se vztekám s dírama velikosti jednoho Favoritu, trpím s kotoučovkama, když dobržďuju na všech(!) křižovatkách na červenou. Smart city Long Beach!
Tomáš Šebek
Afghánistán, mise 2, den 23: Bezesné noci
Ratatatatatatata, ratata ... tata, bum, bum ... 6:09 budíček. Po hodině spánku. Nejdřív štěkající kalachy. Pak kulometná palba. Následuje několik výbuchů. Ne, dneska neslaví. Tohle trvá tři minuty, a to je podezřele dlouho.
Tomáš Šebek
Afghánistán, mise 2, den 13: Je jaro a budí se mi hlavy
Jsem desetiletej kluk. Chodím, běhám, mluvím, umím počítat. Mám paměť. Někde uvnitř mě je moje já. Uvědomuju si sebe sama. Jmenuju se Rahmudin. Běžím po ulici. Auto. Rána do hlavy. Pouštím draka z ruky...
Tomáš Šebek
Afghánistán, mise 2, den 3: Z letiště rovnou do břicha a pak do hlavy
Už jsem zase v Kundúzu a začínám psát čtvrtý díl nekonečného příběhu na cestách s Lékaři bez hranic.
Tomáš Šebek
Výbuch bude v pět! Afghánistán, den 13.
Rána jako blázen. A docela blízko. Jako když se u nás doma střílí v lomu. Poslouchám do ticha. Začínají sirény, policajti a hasiči. Čekám na telefon z nemocnice. Terénní koordinátor už zběsile telefonuje. Potkám ho za pár minut na schodech. „Tak co? Nějaký raněný?“ „Ne. IED (improvised explosive device / podomácku vyrobená výbušnina) na západním cípu města, nikdo zraněnej.“ Víc mě nezajímá, to není práce pro mě. Ještě přijde hromadná esemeska s hlášením. Ale tak jako při zemětřesení na Haiti, cvičně si zabalím baťůžek se základními věcmi, penězi a doklady. Je to takové mentální cvičení. A pak už na to zase zapomenu. Střelba a výbuchy sem prostě zatím patří. Poslední mezinárodní vojenské jednotky odtud odjely před týdnem. Němci.
Tomáš Šebek
Půlnoční trepanace lebky, Afghánistán, den 12.
Nemám rád klidná období. Znamená to, že se něco chystá. Tři ze čtyř postelí na JIPu jsou volné, skoro 10 volných je pak na oddělení čítajícím celkem 60 lůžek. Doktoři na pohotovosti koukají do zdi, v nemocnici se nehne ani molekula vzduchu... Je jasné, že přijde strašlivý masakr!
Tomáš Šebek
Mezi půlky ti granát zastrčím …, Afgánistán, den 7.
To není nápěv hardcorové startup kapely. To je realita dnešního rána. Když jsem dorazil do nemocnice, a tentokrát jsme dost spěchali, už je na sále. Na místě pravé kyčle má díru jako vrata, která vedou do břicha. Sotva břicho otevřu, valí se vlny tmavé, žilní krve.
Tomáš Šebek
Tohle není pohádka ..., Afgánistán, den 6.
Zakázali tady motorky. Proto je relativně klid, říkají všichni. Je fakt, že v noci mě zatím nikdo moc nebudil. Zakázali je proto, že se z nich prováděly cílené atentáty. Jeden řídí, druhý střílí na cíl, většinou velice přesně. Policajti ty motorky v Kundúzu zrekvírovali do jediné...
Tomáš Šebek
Píchal jsem do srdce ..., Afgánistán, den 5.
Řekněme, že jsem dnes zažil ještě bezprostřednější pocit zachráněného života než obvykle. Je mu čtrnáct a přišel s prostřeleným srdcem asi. Ale popořádku...
Tomáš Šebek
Dneska máme lidský játra, Afgánistán, den 3.
Otevírám břicho. Od příjmu na sál asi 7 minut, včetně rentgenu, sona, odběrů a kanyly. Tak to jsem nikde neviděl. V břiše za minutu. Když není z čeho, prostě to nekrvácí. Do bot mi crčí panáky tmavé krve. Nic než krev. Zřejmě všechna, co jí tenhle třicetiletý borec má, je teď mezi střevními kličkami. Do toho všude srůsty z předchozí laparotomie. Bude to z jater, myslím si. A pak mi trvá dalších minimálně 10 minut, než se k nim přes nekonečné srůsty dostanu...
Tomáš Šebek
Mapa bombových útoků a přelet do Kundúz, Afgánistán, den 2.
Noc nebyla dobrá. Pod oknem přecházel hlídač. Budil mě. V dálce zněla občasná střelba. Ve dvě ráno jsem byl vzhůru úplně. Dostal jsem totální stíhu, že bude zemětřesení. Nevím proč. Asi jsem si před spaním četl zprávy. Dvakrát za sebou se země třásla u sousedů v Pákistánu. Otevřel jsem si dveře. To jediné jsem si zapamatoval v rámci prevence a včasného útěku. Ten betonový strop nade mnou mě štve...
Tomáš Šebek
Kábul a přivítání od Šeherezády, Afgánistán, den 1.
Když po celodenním půstu večer luxuju původně narvanou lednici a, i když čůrkem, dávám si v koupelně teplou sprchu (!), říkám si, jestli jsem na nějaké dovolené, řekněme někde na privátě v Chorvatsku. A když si po roce a půl peru v umyvadle spodky (chápejte, naposledy jsem si je sám a ručně pral na druhé haitské misi, ne že si beru čisté prádlo jen jednou za osmnáct měsíců) a dívám se na sebe do zrcadla, připadám si s těmi fousy víc jako Afghánec než všichni ti Afghánci kolem mě! Tak jsem v Kábulu, nebo co?
Tomáš Šebek
Afgánistán, den 0, začínáme ...
Tak jo. Sedim v Istambulu na letišti, je půl třetí ráno a mně už je všechno jedno. Měl bych si prohlížet svoje nový sousedy, co je vysypou jako mně, ale únavný už je jen udržet víka trochu votevřený směrem k letadlu, aby neuletělo beze mě. Odpolední strach, stres, výčitky a stesky vystřídalo totální tupo. Tělo potřebuje odpočívat a je mu šumák, co si o tom myslí mozek.
Tomáš Šebek
Haiti - 62. den (Transplantace kůže)
[8.12. 2010] Koumon ou ye? Začínam mít problém popisovat svoje každodenní zážitky. STOP. Fakt mi to pomalu splývá. STOP. Už to jsou jen vteřiny, který si z hodin ve dne strávených pamatuju. STOP. Sju-Tian-Goš (podprsenka), zdraví mě Chica. STOP. Ta venkovní sprcha v prosincový noci fakt studí. STOP. Ten tureckej hajzl už me fakt sere. STOP. A to vedro na chcípnutí v kontejnerovym operačnim sále taky. STOP. Chlapík po operaci mozku mě dneska pozdravil. STOP. A zapomněl jsem pochválit instrumentářku, která mi asistencí nad chirurga pomohla z toho břišního maléru předevčírem. STOP.
Tomáš Šebek
Haiti - 63. den (Dočkal jsem se císaře)
[9.12. 2010] Koumon ou ye? Kdo si počká, ten se dočká. Dneska jsem se dočkal toho, nač jsem od začátku čekal. Dneska jsem završil svoji gynekologickou minizkušenost. Dneska jsem porodil dva zdravý kluky cestou, kudy chodí císaři. Dneska jsem sám udělal dva císařský řezy. A dneska jsem si taky uvědomil, jak moc jsem si kolem sebe zvyknul na lidi od Lékařů bez hranic. Jak je mám rád, jejich humor a jak mi budou scházet. Zkusim vymyslet, jak otevřít misi u nás v nemocnici v lese ...
Tomáš Šebek
Haiti - 54. den (Tyvole, operoval jsem mozek!)
[30.11. 2010] Koumon ou ye? Včera jsem tak přemejšlel, co asi dneska ukážu chlapíkům z Český televize. Aby to bylo průřezový. Aby tam bylo všechno z práce Lékařů bez hranic tady v Leogane. Večer to za mě vyřešila madam náhoda. Připravila nám na dnešek komplikovanou zlomeninu stehenní kosti i střelný poradnění. Ještě v osm ráno jsem ale netušil, že za pár hodin budu poprvý ve svym životě operovat mozek! Tohle nevymyslí ani nejlepší scénárista ...
Tomáš Šebek
Český sen se může splnit každému, apokalypsa se nekoná ...
Bonjou a tout moun, m santim kontan e m rekonesan anvè nou pou tout sa ke nou fè pou mwen ak tout fanmi'm, kote nou ban' m opòtinite pou 'm rantre nan yon gro Inivèsite konsa, kote m pat jan'm imajine ni reve yon bagay konsa. Pou tèt sa, map pwofite ti moman si la pou remèsye nou nan yon fason trè spesial. Kidonk, map garanti nou ke map rive Doktè a kan menm kòm jan nou gen pou'n edem nan. Map swete'n yon jwayez Nwèl ak yon Bòn ane.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 38
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2087x